S Péťou vstáváme kolem osmé, z postelí vylézáme asi v devět. Noc dobrá, jen jsme trochu rozlámaní. Z cesty, z nezvyklých matrací a taky z toho, že stojíme trochu nakřivo. Venku je 18°C a my snídáme s výhledem do lesa.
My tři kluci jdeme na procházku. Je tu pěkný, listnatý les s vyšlapanými cestičkami. V potoce se myjeme a stavíme hráze. Trip loví myši.
10:15 Odjezd. Najíždíme zpátky na dálnici a na té nás předjíždí veterání z Rallye Peking – Paris. Pane jo, to je štreka.
Hrajeme slovní hry a hádanky typu: „Kdo první uvidí“ – doplň libovolné.
Vždy, když jedu po německé dálnici si vzpomenu na naší D1. Tady tři široké pruhy, kvalitní asfalt, žádný stres. I v zúžení při opravách je provoz plynulý a bez komplikací.
13:30 Za Oberhausenem sjíždíme z dálnice na Moers. Proplétáme se úzkými uličkami a parkujeme u obchoďáku na venkovním parkovišti za půl Eura na dvacet minut. Zajíždím jako profík a couvám asi dva centimetry od značky.
Pěšky dojdeme do nákupní zóny a dáme si luxusní kebab. Čtyři porce za 15 Euro.
Jíme na předzahrádce a pozorujeme okolí. Na ulici je tak 1/3 rodilých neněmců s jiným vyznáním. Docela děs.
Péťa bookuje a platí lístky na trajekt za 177 euro (včetně příplatku za Tripa, který stejně musí být zavřený v autě). Odplouvá nám to ve 22:00, tak jedeme, ať to stihneme.
15:06 Vjíždíme do Nizozemí. Trip a Leonid jsou tu poprvé. Na dálnici se Abfahrt mění na Uit. Obojí je výjezd.
15:50 Venku je 32°C a my vjíždíme do Belgie.
Průjezd ucpaným městem Antverpy nám trvá asi hodinu. Představuji si, jak nám odplouvá trajekt a my mu máváme ze břehu…
17:40 Stavíme na parkovišti. Je pod mrakem a ochladilo se na 28°C. Dávám si XS drink a oči se mi vyboulily tak, že jsem nemohl mrkat.
Belgie je rovinatá země pár metrů nad mořskou hladinou a je tu spousta větrných elektráren.
19:55 Vjíždíme do Francie. Pro Niky, Fildu, Tripa i Leonida opět prvenství.
20:05 Čas dobrý, vjíždíme do Dunkirku. Silniční návěstí na náš port 5625 ukazují jinam, než navigace. Opět bloudíme, ale to nás vůbec nerozhodí. Návěstí se mění na každé křižovatce, začínáme být trochu zmatení. Zdálky vidíme obří jeřáby v přístavu a pomalu se k nim blížíme.
Nacházíme náš port a jdeme se checknout.
V kanceláři angličtina s francouzským přízvukem, docela peklo.
Kontrola pasů, psích dokumentů a máme problém. Odčervení psa pro vstup do Británie musí být maximálně 24 hodin staré.
Máme pilulku pro Tripa a měli jsme mu jí dát. Trip má v pase potvrzení s razítkem od pana doktora, my měli jen dopsat datum.
Na což jsme oba zapoměli a bez toho nás nepustí dál. Taková maličkost a jaká je s tím lapálie.
Chlapík z DFDS mě posílá ke kolegovi. Řešíme to a po chvíli si naposloucháme i tu děsnou angličtinu a komunikace nám pěkně odsýpá.
Říkáme, že pan doktor asi zapomněl dopsat datum. Chtějí to mít potvrzené od něho, i s datumem, razítkem a podpisem. Prý to stačí poslat mailem na adresu úřadu. Ale hned. Je půl deváté, hodina a půl do odplutí zaplaceného trajektu. Přebírá si nás další úřednice. Voláme panu doktorovi, ten samozřejmě není v ordinaci a odkazuje nás na kolegyni.
Ta nebere telefon, úředníci jsou neoblomní. Zkouším znovu pana doktora, vysvětluji mu naší situaci a ten nám vychází vstříc.
Doma si vytiskne dokument z přepravního úřadu, ten podepíše, naskenuje a pošle zpátky. Jenže jak není v ordinaci, nemá razítko a úředníci to neberou. Další porce telefonátů.
Pan doktor se obětuje a jede do ordinace pro razítko. 45 minut do odplutí trajektu. Za dvacet minut volá, že dokument odeslal. 25 minut do odplutí trajektu. Hypnotizujeme monitor, kdy dorazí mail. Úřednice se usmívá, dokument dorazil. Volám panu doktorovi, že je to v pořádku. Tiskárna zaševelí, úřednice zkoumá potvrzení a opět problém. Datum na potvrzení je dnešní, ale my jsme jí přeci řekli, že u pana doktora jsme byli včera. Nesedí jí to a já znovu volám panu doktorovi, jestli může přepsat datum. Jen se bojím, aby nám to pak nestopla, že je to starší, než 24 hodin. Jsme vyděšení a dovolená se nám rozplývá před očima.
Další telefonát panu doktorovi a bojím se, že už mi to ani nezvedne. Je tři čtvrtě na deset. Pan doktor je skvělý a pomáhá, jak může. Nemá původní dokument z kanceláře, tak jen rukou přepisuje datum a potvrzuje podpisem a razítkem.
Úřednice se usmívá, tiskne, kontroluje a diví se ručně přepsanému podpisu. Konzultuje to se svojí nadřízenou a ta nám vše nakonec schvaluje.
Padá nám obrovský balvan ze srdce. Trajekt odplouvá za deset minut. Ptáme se, jestli to stihneme. Úřednice se podiví a s úsměvem odpoví, že určitě ne.
COŽE???
Ale prý v pohodě, že nám zdarma přesune odplutí na další trajekt ve 23:58. Ty bláho. Se mnou to málem seklo a Péťa regulérně brečí. To jsou zase zážitky.
Trip dostane svojí odčervovací tabletku, ať je to správně, jak je to napsané ve všech těch papírech.
V deset večer odjíždíme na odbavení.
První je na řadě kontrola pasů a načtení čipu Tripa. Na okno dostáváme samolepku, že v autě je pes.
Ve druhém okénku opět kontrola pasů, dostáváme palubní lístek, ten věšíme pod zpětné zrcátko auta.
Třetí je zběžná kontrola vnitřku auta. Celník nakukuje do auta, koupelny, garáže. Zarazí se nad bejzbolkou, kterou mám v držáku u vchodových dveří. Prý jí máme schovat, ať nemáme problém. Péťa jí chce dát pod peřinu do ložnice, ale někdy prý auta rentgenují, tak jí dáme do garáže mezi kempinkové židle. Tam zapadne.
Čtvrtá kontrola je důkladná celého auta. Šatní skříň, botník, koupelna, všechny skříňky, pod sedačky, za vodní nádrž, ložnici, pod peřinami, garáž z obou stran.
Pátá kontrola opět pasy. Celník chce každého vidět a porovnává s fotkou v pasu.
Přejíždíme na oplocené (vysoký plot a žiletkový drát) parkoviště (po kterém chodí celníci se psy) na Line 18.
S Filipem si projdeme budovu terminálu a odskočíme na WC. Vyneseme odpadky, proběhneme se s Tripem, v autě sprcha a malá večeře. Pak už jen čekáme na vpuštění do obřího trajektu. Ten přijíždí po půl dvanácté a na palubu nás pouští pár minut před půlnocí.
Trip musí zůstat v přepravce v autě, my jdeme nahoru po schodišti. Auto je ve čtvrtém patře, my stoupáme do šestého, kde zabíráme místo u jednoho stolku v restauraci.
Vyplouváme na čas a díky klidné hladině to ani moc nehoupe.
S Filipem si vyšlápneme ještě dvě patra na horní palubu, ale ke kapitánovi se stejně nedostaneme. Tak si aspoň projdeme obchod, kde prý jsou ceny nižší, než na pevnině. Takovým nápisům moc nevěřím a nic nekupujeme.
Aspoň se tu dozvím, že ve Francii musí být součástí povinné výbavy alkoholtester a v Anglii bysme si měli nalepit na přední světla samolepky, díky kterým nebudeme oslňovat protijedoucí auta. U nás jsou totiž světla konstruována tak, že světelný kužel se na pravé straně rozšiřuje a svítí víc dopředu. Hlavně kvůli chodcům. Jenže jak se tady jezdí vlevo, to rozšíření míří přesně proti autům z protisměru. Pro Anglická auta v Evropě je to přesně naopak. Alkoholtester ignoruji, samolepku nekupuji. Zatím.
Filip spí, Niky si čte, my dospělí klimbáme. Plavba do Doveru trvá dvě hodiny a Péťa nemůže pochopit, proč do Anglie připlouváme v jednu ráno.
Z lodi vyjíždíme mezi posledními a po chvíli nás značení žene na levou stranu. Opět jsme si nepřipravili trasu, ani místo kam jet. Takže maličko zmatkuji na prvním kulaťáku a najíždím zpět do přístavu. S takovými případy naštěstí počítají a je tam možný průjezd zkratkou na výjezd. To už jsme tu sami a s rozmyslem projíždím náš kulaťák směr centrum Doveru.
V aplikaci Park4Night hledáme místo na noc. Jsme unavení a chce se nám spát, tak už nepojedeme nikam daleko. První místo je za zamčenou závorou, jedeme dál. Soustředím se na jízdu vlevo a dost se mi to kříží v hlavě. Druhé místo je na prázdném parkovišti. Sice je hned vedle hlavní silnice, ale už se mi nikam nechce. Uleháme ve dvě hodiny místního času a do devíti musíme odjet. Pak už se platí.
Dnes jsme ujeli 595 km a únavou téměř okamžitě usínáme.