V noci foukal silný vítr. Jak nám netěsní okna, bylo to dost slyšet a v autě je trochu chladněji. Z peřin nám koukají jen nosy.
Vstáváme, dopisuji a posílám deník, snídáme.
Na parkoviště přijíždí tři autobusy turistů, ale po pár minutách a pár fotkách zase odjíždějí.
Balíme se a v jedenáct hodin odjíždíme.
Po pár kilometrech odbočujeme na téčkové křižovatce vlevo, z vedlejší na hlavní. Zastavuji, rozhlížíme se a Péťa hlásí: u mě auto. Zleva jedou auta, ale náš budoucí, levý pruh je volný. Nějak se mi to v hlavě překřížilo a zase spojilo s naším provozem a povídám: to mě nezajímá. Rozjíždím se a Péťa řve: “STŮJ!!! AUTO!!!” No jo, tak já tedy počkám. Vždyť na mě hned nemusíš křičet…
Najíždíme na dálnici A19 a po chvíli začíná silný déšť. Nám to moc nevadí, ale zrovna před námi jede motorkář se sajdkárou. Ten si to asi moc neužívá.
Dálnice asi nebude tak úplně dálnice, spíš taková okreska, protože se na ní dá odbočit vpravo. Žádný nadjezd, nebo podjezd, prostě přerušená svodidla a z pravého rychlého pruhu odbočka vpravo, přes ty dva protisměrné. Pro nás nezvyklé.
Podle mapy zjišťuji, že jsou tu další z Ameriky známá města. K Lincolnu třeba Boston a Washington. Zkuste si tipnout, která jsou starší.
Vjíždíme do města Gateshead a hledáme parkoviště. Po pár otočkách a návratech stavíme na velkém place s parkovacími hodinami. Platím dvě libry na dvě hodiny a jdeme do centra k řece. Po nábřeží dojdeme k budově bývalé továrny. Teď je v ní muzeum, galerie, ale hlavně vyhlídková terasa na řeku a fantastický most. Jmenuje se Baltic Flour Mills.
Péťa čeká venku s Tripem, beru děti a výtahem vyjíždíme do pátého patra. Na něm je prosklená terasa s výhledem na město a most Gateshead Millenium Bridge. Pěšky scházíme o patro níž a na schodišti nevěřím svým očím. Ono to totiž vypadá, že budová má tak padesát pater. Na dně schodišťové šachty, ale i na jejím stropě jsou nainstalovaná velká zrcadla a šachta tak díky nim vypadá trochu nekonečně.
Ve čtvrtém patře se dá vyjít na venkovní terasu. Výhled je dost podobný jako o patro výš, tady je navíc velké množství výkalů od racků, kteří tu hnízdí. A je to i dost cítit.
V muzeu se pokocháme moderním uměním a jdeme na čerstvý vzduch.
Na informační ceduli se dočítám, že most se dnes překlápí ve 12:00 a v 19:30. Jeden čas jsme prošvihli, druhý je až za dlouho. Tento most je totiž dost specifický. Je to pravděpodobně první pohyblivý most s překlápěním na světě. Klene se nad řekou Tyne a je to kombinace obloukového mostu s naklápěcím mechanismem, uloženého na dvou válcových čepech. Rozpětí mezi nimi je 105 metrů, ale délka mostu je 126 metrů. Půdorysně zakřivená mostovka pro pěší a cyklisty je široká 8 metrů. Pokud pod mostem projíždí vyšší loď, prostě se díky hydraulickým čerpadlům překlopí. Stavba mostu vyšla na 22 milionů liber (tedy cca 660 milionů korun).
Přecházíme most a vše samozřejmě důkladně dokumentujeme fotografiemi.
F
Za mostem keška a mírná přeprška. Po chvíli vysvitne sluníčko a zase sprchne. To se několikrát opakuje a díky tomu je velice vlhký vzduch.
Zpátky na náš břeh přejdeme přes otočný most Swing Bridge, který tu stojí od roku 1876. Je tedy 143 let starý a do dnešní doby stále funkční. Moc nedupeme, abychom mu neuškodili. Je uložený na středovém pilíři a může se otáčet o 360°.
Cestou ještě navštívíme další kamenný kostel St. Mary´s CHurch. V něm je model tohoto dávného stavitelského umu ze sirek. Harry Bulmer tento model stavěl tři roky, dokončil jej v roce 1978 a kdo chce vědět z kolika je sirek, má si je sám přepočítat 🙂
Při odchodu se k nám blíží vrtulník a přistává asi padesát metrů od nás. Po pár vteřinách opět odlétá a je to pořádný rachot.
Vracíme se k autu a odjíždíme pět minut po zaplaceném poplatku.
Navigace nás vede k další místní zajímavosti. Tou je Angel of The North – Anděl severu. Je to 20 metrů vysoká skulptura instalovaná v roce 1998. Je vyrobená z odolné oceli COR-TEN, rozpětí má 54 metrů, váží 224 tun, měla by odolat větru o rychlosti 160 km/h, stála 23 milionů korun a na svědomí jí má sir Antony Gormley.
Projdeme si blízké okolí, uděláme pár fotek a vyrážíme na nákupy. Opět volíme náš oblíbený Morrison´s. Malý nákup, jídlo v restauraci, dopisuji deník a posílám ke zveřejnění Romanovi.
Další cesta nás vede mírně zvlněnou krajinou s velkým množstvím pasoucích se stád ovcí, krav a koní. Jsou jich stovky, možná tisíce.
V obci Otterburn stavíme na asfaltovém place hned vedle ovčí ohrady. Jmenuje se to tady Mill Shop&Café. Zjišťuji, že nám nefungují nově nainstalované zásuvky napojené na nástavbovou baterii. No jo, Čína. Po chvíli bádání jsem přišel na to, že se asi vypálily USB zásuvky. A taky nejde nabíjet Niky telefon. Žádným způsobem a z žádné zásuvky. Tak buď zásuvky vypálily telefon, nebo telefon vypálil zásuvky. Každopádně chudák Niky je teď bez telefonu.
Pak začalo nějak divně hučet čerpadlo na vodu, jakoby jelo na prázdno a tekl slabý proud vody. Přitom jí máme ještě tak čtvrt nádrže. Zajedeme k boční zdi farmy, dotankujeme plnou a čerpadlo se rozbíhá naplno. Asi už taky přestává fungovat a nedokáže nasát vodu při její nižší hladině?
A do třetice: při stlaní postelí Péťa zjišťuje, že nám zatéká do zadní části auta, do skříňky v ložnici. Dnes byl vážně silný liják a voda si vždy najde cestu.
Snad jsme si dneškem vybrali trable na zbytek cesty a už nás nic nepřekvapí.
Večeře, hygiena, stlaní a při venkovních 17°C uléháme kolem jedenácté do peřinek. Dobrou noc.
Dnes jsme ujeli 179 km.