Úderem šesté hodiny nás budí salva výstřelů z děl, do toho hraje řízná vojenská hudba. Městské slavnosti zjevně pokračují i dnes. V půl sedmé beru Tripa a jdeme se vyvenčit. Venku čistý vzduch, ale po dešti dost dusno.
Procházíme ulicemi a většina odpadků po včerejší party je již uklizená. Jezdí tu i čistící vůz a je to první ostrovní auto, co má volant na správné straně.
Snídaně, siesta, procházka blízkým okolím a v půl dvanácté odjíždíme.
Ještě na místní pumpě nakrmíme našeho oře Leonida kvalitní naftou od Shellu a tomu se při odjezdu radostí protáčí kolečka.
Po dvaceti kilometrech drze stavím na parkovišti pro autobusy nedaleko Abbey Dryburgh. Je to jedno ze čtyř nejznámějších opatství. Založil jej Hugh de Morville, Constable of Scotland, dostavené bylo v roce 1150 a sloužilo řádu premonstrátských řeholních panovníků.
Jelikož stále prší, oblékám si nepromokavou bundu, beru vodotěsného Tripa, malou svačinu a jdeme si to projít.
Nejdřív kilometr do kopce na sedmimetrovou sochu všude oslavovaného hrdiny Williema Wallace. Jestli jste viděli film Statečné srdce s Melem Gibsonem, tak víte, o koho se jedná.
Pár fotek, deštivá keška, pozdrav s úplně promočeným cyklistou a jdeme na opatství.
To je opravdu rozlehlé a zdržím se tu určitě přes hodinu. Díky dešti potkávám jen pár lidí a při obcházení zbytků staveb si díky nákresům původního stavu představuji, jak to tu muselo vypadat, když stavba sloužila svému účelu. I dnes, po všech těch staletích na mne místo i všechny dostupné prostory působí impozantním dojmem.
Ve dvě už jsem zpátky u zbytku týmu a odjíždíme. Zrovna neprší.
Za městečkem Lauder obkroužíme náš první skotský kulaťák.
Vjíždíme do historického města Edinburgh a v něm nacházíme obrovský kemp Mortonhall, kde máme domluvené praní. Pro posměváčky – letos pereme až desátý den a ne hned čtvrtý, jako vloni. Zdravíme naší kamarádku Máťu 😀
Použití pračky stojí 4 libry, ale má veliký buben, tak se toho tam hodně vejde.
Kemp je pěkný, čistý, výtečně vybavený a veliký, ale z mého pohledu nesmyslný (nikomu to samozřejmě nehaním). Mít obytné auto, všechno potřebné v něm a platit jen za místo na stání a možnost pokecat si s ostatními?
Mimochodem, noc by nás tu vyšla asi na 40 liber…
Prací program je na tři čtvrtě hodiny. Mezitím jsme si prošli kemp, dali si v autě polévku a děti si za své peníze prohráli každý půl libry na dětské hře.
K obědu jsme měli hustou a vynikající polévku z plechovky s pečivem. Filipovi se nějakým (nám nepochopitelným) způsobem podařilo obě plechovky shodit na zem a zbytek jejich obsahu se rozprskl po podlaze. To samé se povedlo i Niky o deset minut později. No, aspoň máme pěkně vytřenou podlahu. Dvakrát…
V půl šesté odjíždíme a přejedeme jen asi o pět kilometrů dál, na parkoviště v Hillend Country park. Výjezd do hodně prudkého kopce nám dá zabrat, ale Leonid je pašák. Zadýchal se jen maličko.
Jsme ve 230 m.n.m., hned pod místními lyžařskými sjezdovkami. Lanovky jsou v provozu, na umělém povrchu se jezdí i teď. Vidíme lyžaře, snowborďáky i děti na snowtubingu.
Vybalím boudu, sušák na prádlo, přeparkuji na jiné místo a nakrmím Tripa. Péťa pověsí prádlo na sušák, odjede vedle stojící auto, přejedu autem na jeho místo, přeneseme všechny vyložené věci a to už je snad finále.
Naše tvrdé, mužské jádro bere pohorky (Trip ne, ten jde bos) a jdeme na výšlap. Na kopec je to vzdušnou čarou 600 metrů, ale my to vzali trochu oklikou. Ušli jsme asi kilometr, ale nastoupali při něm 210 výškových metrů, na konečných 440 m.n.m..
Byla to těžká cesta, při které jsme se odměnili výbornými borůvkami.
Chtěl jsem ještě na vedlejší vrchol Caerketton Hill, jehož nejvyšší bod je v 478 metrech, ale to už bysme se vrátili moc pozdě. I z tohoto místa se nám naskytl fenomenální výhled na celý Edinburgh i s mořským zálivem a obřími nákladními loděmi. Vše máme jako na dlani.
Sice fouká silný vítr, ale i tak se tu chvíli zdržíme a kocháme se tím úžasným výhledem.
Po pár minutách se vydáme z prudkého kopce dolů a já vyprávím Filipovi o jednom specifickém závodě. Jedná se o běžecký závod z podobně prudkého kopce za velkým kusem kulatého sýru, při němž není nouze ani o zlomeniny.
My to radši zkoušet nebudeme a cestou s rozmyslem odlovíme další dvě kešky a seběhneme si i kus sjezdovky.
Do auta dorazíme po osmé a to už na nás čeká dobrá večeře.
Po ní sprcha, stlaní, čtení, usínání.
Dnes jsme ujeli 89 km.
Ještě jsme se dočetli, že Britské ostrovy se skládají z Velké Británie a Irska.
Na Britských ostrovech se nachází Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Irská republika, která není součástí Spojeného království.
Spojené království se skládá z Anglie, Skotska, Walesu a Severního Irska.
Nazývat obyvatele Skotska, Walesu a Severního Irska „Angličany“ prý není vhodné.
Teď v tom mám docela zmatek. To abych se bál někoho pozdravit ještě před tím, než se ho zeptám, odkud je…
No, i tak všem přeji dobrou noc.
