Mokrá noc se přelila ve vlhké ráno a v půl osmé beru Tripa na procházku.
Sluneční paprsky se nesměle protahují mezi mraky a vysušují to vodní nadělení. Z okolních lesů se odpařuje noční déšť a tím pokračuje nikdy nekončící koloběh vody.
Projdeme si jen blízké okolí, udělám pár fotek z přehrady a jdu psát deník.
Péťa si šla ven zacvičit a pak uběhnout nějaký ten kilák, jako trénink na příští Jen – tak race. Při tom prý trochu zabloudila, ale nakonec se nám v pořádku vrátila.
Okolo chodí pejskaři a jedna paní mi s omluvou přišla oznámit, že její pes snědl našemu pejskovi snídani. Ten náš ťulpas ani neštěkal a musel se na to dívat. Nasypu mu novou porci do misky a pochválím ho, že je tak kamarádský.
V půl dvanácté, hned po snídani a ranní hygieně, se jdeme projít společně.
Nejdřív návštěvní centrum přehrady, kde si prohlédneme expozici její stavby, spojenou s vysvětlením a ukázkami výroby elektřiny z větru a vody.
Zajímavá je ukázka rozdílu spotřeby energie mezi obyčejnou žárovkou a LEDkou. Ručně se dá roztočit dynamo a přepínat mezi oběma typy žárovek. Na síle potřebné k roztočení oběžného kola je to hodně znát.
Filip se mě dost často ptá, čím je ve světě známá Česká republika. Jeden z našich přínosů je turbína, která je použita i na roztáčení generátorů v této přehradě. Vymyslel a zkonstruoval jí inženýr Kaplan a my si tu můžeme prohlédnout její zmenšený model.
Další naše přínosy světu si můžete doplnit sami.
Přejdeme přehradní nádrž a procházíme kolem lososové řeky, která umožňuje těmto rybám překonat překážku, kterou jim tu lidé postavili.
Na břehu řeky Tummel už sluníčko svítí naplno, tak si tu dáme malou siestu.
Zpátky přecházíme řeku přes lávku z roku 1913 a Filip se ptá, jestli už žila babička mojí babičky. Počítáme si to zpátky podle generací a vychází mi, že ano. Jen pak přemýšlím, kam na to ten kluk chodí?
Ve dvě se vracíme k autu. Jelikož mají být přeháňky, vyrážím jen s malou svačinou a Tripem na tůru. Našel jsem si tu trasu asi osm kilometrů dlouhou, přes nedaleké sedlo do vedlejší vesnice, kam by pro mě Péťa po návratu přijela.
Jenže to bych to nesměl být já, aby nebylo všechno jinak.
Po druhé hodině odcházím, start mám v 80 m.n.m. a hned ze začátku nasazuji ostré tempo do mírného stoupání městečkem.
Kus na Pitlochry začínají pastviny a je tam varování před další cestou na Ben Vreckie:
To vypadá zajímavě. Okamžitě měním plány a na stezce odbočuji vpravo, směrem na místní vrchol s nadmořskou výškou 841 m. Jen jsem Pétě poslal SMSku, kam jdu. Kdyby se přeci jenom něco stalo…
Proti mně jde pár lidí, nahoru nikdo. Asi jsem vyrazil trochu pozdě.
Cestou se osvěžuji v potoce a kochám se okolím.
Několikrát začne pršet a po chvíli přestane. Když je přeprška delší a silnější, oblékám si bundu.
Někde v půlce přijde velký, tmavě šedý a vodou nacucaný mrak, vyklopí na nás svůj náklad a bundu si už vůbec nesundávám.
Ale ty výhledy za to rozhodně stojí. Čím stoupáme výš, tím se před námi otevírá úžasnější scenérie.
U jezera Loch a Choire potkávám rodinu z Německa. Táty, syn, máma. Ale asi spolu nemluví, protože jde každý sám a mají mezi sebou rozestupy asi sto metrů. Sotva odpoví na pozdrav a později je vidím i slyším z nadhledu, jak se spolu hádají. Možná se vztekají, že jim nevyšlo počasí?
Stoupání je stále prudší, výš se jde po kamenných schodech, které mi připadají nekonečné. Milion schodů do nebe.
Asi v pět hodin jsme nahoře, 841 metrů nad mořem a překonali jsme výškový rozdíl 760 metrů. Zrovna neprší, tak rychle nacházím další tajnou krabičku, zapisuji nás do promočeného logbooku a jdeme se rychle vyfotit ke kamenné mohyle na vršku.
Rychle proto, že se na nás v silném větru žene další černý, dešťový mrak.
Celý svět mám jako na dlani a jsem i pánem mraků, které plují všude okolo.
Po pár minutách se vracíme a co jsme vystoupali, musíme i sejít. Cesta dolů je obtížnější. Nahoru to bylo fyzicky náročnější, dolů musím víc opatrně. Na mokrých kamenech to dost klouže.
Párkrát mi ujely nohy. Myslím na těch mokrých kamenech, ne s dětmi. Ty byly plánované a chtěné.
Před jezerem Loch a Choire odbočuje vpravo a do městečka Killiecrankie scházíme jinou cestou. Jdeme přes území ovcí a přelézáme staré kamenné zídky, oddělující jednotlivé pastviny. Náš věrný psí přítel mě doprovází a radostně pobíhá okolo.
Půda je silně podmáčená a v dálce jsem mezi mraky zahlédl přízračný Ben Nevis. Jen si počkej, hochu. I na tebe dojde.
Po sedmé jsem na domluveném místě, na parkovišti před návštěvním centrem v Killiecrankie. Volám Pétě, že může vyrazit. Ta mi hlásí, že je u mě za deset minut. Po půl hodině už si začínám dělat starosti, když vtom vidím projíždět náš domov na kolech a soustředěná Péťa projíždí okolo. Vyskakuji, mávám rukama, křičím, pískám, ale auto jede dál. Nehledím na vyplašené turisty, ani Tripa a volám Pétě. Zvedá to Niky, že prý si mě s Filipem všimli. Říkám jí, ať řekne mámě, že má někde zastavit. Že za nimi doběhnu. Ale má žena je dobrá řidička. Otáčí auto u drahého hotelu, kde se jeho návštěvníci divili, co tam dělá a vrací se pro mě.
Shledání je to divoké, že i vedle stojící Němci žasnou.
Zouvám si boty, je to síla a Němci žasnou ještě víc.
Usedám za volant a jedeme dál na severozápad.
Vyprávíme si zážitky a Péťa vysvětluje, proč měla takové zdržení. Spousta lidí, kteří šli k přehradě, si prohlíželo naší mapou. Ale poslední byl turista z daleka. Pán byl z USA, konkrétně z Washingtonu. Mapa je prý skvělá a zaznamenávat do ní trasu je vynikající nápad. Trochu se dmu pýchou a v duchu děkuji Martinovi za jeho dobře odvedenou práci.
Po pár kilometrech stavíme na parkovišti u kempu v městečku Bridge of Tict. A to jen proto, abychom si vyfotili zdejší plemeno horských krav.
Na další cestě míjíme kamenolom se spoustou těžké techniky, včetně třídičky. To by byl byznys, že jo Václave.
Vjíždíme do oblasti skotské vysočiny – Highlands. Jsme v NP Cairngorms, i tady mi to připadá, jako nedaleké Norsko. Sever Skotska je totiž na stejné úrovni, jako jih Norska.
V půl osmé stavíme kousek za městem na plácku, kde už kempí postarší skotský pár s pejskem. Péťa se jde zeptat, jestli jim nebude vadit, když tu taky zůstaneme a oni jí hned pozvou na návštěvu do auta. Chvíli si povídají a když se Péťa vrací, zuřivě mává rukama kolem hlavy. V autě za sebou rychle zabuchuje dveře a hlásí, že venku jsou mračna mušek. Konečně se naplno seznamujeme s pověstnými midges. Jsou to malinké mušky, trochu podobné komárům. Takže dnes vůbec nebudeme vylézat. I utahaného Tripa necháme uvnitř.
Píšu deník, děti si hrají, Péťa dělá večeři. K tomu jsme si otevřeli lahev Muller Turgau 2018. Péťa si to zředila vodou a říká tomu Vinea. Aby to nevypadalo, jako že moc pije.
K jídlu žampionová polévka s pečivem, plátky lososa zakapané citrónem na chlebu s máslem Tiger Bloomer.
U večeře jsme se moc nasmáli. Asi díky Pétě s tou její Vineou.
Sprcha, zuby a při venkovních 12° C v půl jedenácté do hajan.
Dnes jsme ujeli 56 km.
Dobrou noc.