V půl třetí mne vzbudil silný vítr, který cloumal markýzou. Tu jsem totiž večer roztáhl nad sušákem, kde sušíme prádlo ze včerejšího praní. To jako kdyby náhodou pršelo (což je tady dost časté). Markýzu jsem zatáhl, posbíral popadané prádlo ze země a sušák nechal tak, jak je.
S Tripem jsme se prošli a já se v té tmavošedé tmě trochu bál. Nikde nikdo, žádné lampy, jen skučící vítr. Najednou se z dálky začalo přibližovat silné světlo. Hlavou se mi mihli bubáci, ufo, strašidla, vrahové, lochneska a podobné věci. On jen po silnici projel velký teréňák s rampou plnou rozsvícených světel. Trochu se mi ulevilo a šel jsem si zase lehnout.
Dlouho jsem nemohl usnout, tak jsem dočetl staříka a začetl se do nového Hartla.
V sedm ráno opět procházka s Tripem, Péťa cvičí a jde si zaběhat. Snad se zase neztratí…
Dopisuji deník. Dnes máme den osmnáctý a já jsem ve skluzu, protože píšu den patnáctý.
Po snídani Péťa připravuje svačinu, dívám se do mapy, co je v okolí a v jedenáct odcházím na další výšlap. Nedaleko je pěkný kopeček. Je to jen čtyři kilometry vzdušnou čarou, tak hlásím, že za hodinu budu nahoře. Jenže nějak jsem si nepřipočítal to stoupání.
Loučím se s podpůrným týmem v základním táboře a jdu. Niky chce jít se mnou. Vysvětluji jí, že sám, v terénu a do kopce půjdu rychleji, než ona po hladkém asfaltu po rovině.
Mám v plánu vyjít rychle nahoru a opatrně sejít zpátky.
Cestou se nic zvláštního nestalo. Potkal jsem jednoho pána, co šel dolů.
Při přeskoku jednoho potoka jsem zapadl po kotník levé nohy do bahna. Ale boty mě opět podržely.
Fouká velmi silný vítr a to jsem v závětří za kopcem. Mraky mi totiž ubíhají nad hlavou směrem za záda.
Obcházím vrstvu luxusně měkkého mechu, který má místy výšku až dvacet centimetrů.
V poledne jsem kousek za půlkou vzdálenosti (2,3 km), i výšky (400 m.n.m.).
Když jsem si myslel, že mám vrchol na dosah, ukázalo se, že je to až ten další.
Pořád je všude mokro a překračuji spoustu potůčků. Stále mi vrtá hlavou, jak se všechna ta voda dostává sem nahoru. Asi jsem ve škole nedával pozor. Možná mi to vysvětlí nějaká z našich paní učitelek?
Dávám si malou svačinku, při které pozoruji přírodní scenérii pod sebou.
Poslední úsek je nejhorší. Na 300 metrech vzdálenosti jsem musel vystoupat o 140 metrů vzhůru. Pokud chci jít přímo, musím si pomáhat rukama. Jinak musím kličkovat cik-cak podél vrstevnic kopce. Střídám oba způsoby a vítr mne příjemně chladí.
Ve 12:50 jsem na vrcholu vrcholu Ben Stack v 721 m.n.m. A to jsem před necelými dvěmi hodinami startoval ve 40 m.n.m.
Jsem zpocený, zadýchaný a maličko unavený.
Ale ten panoramatický výhled je fenomenální.
Vítr se utišil, nebo fouká pode mnou. Sním si sušenku, kterou mi dala Peťulka. Na vrcholu je hromada kamení a meteostanice, východním směrem strmý sráz.
Kdyby vítr vanul tímhle směrem a já tím směrem plivl, jistě by to doletělo až na silnici o pár set metrů níže.
Udělám pár fotek, nadýchám se svěžího vzduchu, vše si nahraji do mozkového harddisku, sním si svačinu.
Po jedné hodině odcházím a dolů to beru poklusem. Přijde mi to lepší, než přetěžovat kolena brzděním z prudkého kopce.
Cestou dolů opět přibývá mokrých míst, znatelně se otepluje a já fotím plochu ultra jemného a nádherně zeleného mechu.
Cesta dolů mi trvala asi 45 minut. Celkový čas 2 hodiny, 50minut i s přestávkami., převýšení 680 metrů na čtyřech kilometrech a nejvyšší rychlost jsem měl 13km/h Za mě slušný výkon
V základním táboře radostné vítání, Filip mi ukazuje, co ulovil.
Beru si ručník, čisté prádlo a jdu se umýt do potoka An Earachd.
Stejnou vodou doplníme i nádrž v autě, děti si pohrají s kamínky a my odjíždíme.
V půl páté parkujeme u hotelu Smoo Cave Hotel v obci Durness.
K velmi pozdnímu obědu, nebo brzké večeři máme maso s rýží, následuje krátká siesta. Po ní jsme chtěli jít ven, ale rozpršelo se. Tak odpočíváme dál.
V půl sedmé přestává pršet, zato se zvedá velmi silný vítr. Než se oblékneme a vypravíme, zase se rozprší, ale už nás to neodradí.
Nejdřív se jdeme projít k moři, kde odhadujeme směr na severní pól. V cestě máme Faroe Islands, nebo možná celý Island.
Po chvíli začne pršet a Péťa se s dětmi vrací do auta. Já si ještě projdu místní raritu, jeskyně Smoo Caves, jejíž vstupní komora je široká čtyřicet metrů a vysoká celých patnáct. Je to největší přístupná mořská jeskyně v Británii. Vstup do ní je umístěn na konci šest set metrů dlouhé přílivové roklině Geodha Smoo, která byla kdysi součástí jeskyně, ale zhroutila se. Mořská hladina vstoupí do jeskyně málokdy, jen během jarních přílivů. Kdysi se celá jeskyně používala jako suchý dok pro opravu lodí.
Zpátky v autě hygiena, stlaní, zuby, knížka, spánek.
Dnes jsme ujeli 43 km a usínáme různě mezi jedenáctou až dvanáctou.
Dobrou noc.
