Budím se první, čtu si. Péťa druhá, jde ven s Tripem. Přesunu se do ložnice za Filipem a povídáme si. Péťa dělá snídani a budí Niky. Najíme se a v deset hodin vyrážíme. Dnes chci totiž zdolat nejvyšší vrchol Velké Británie Ben Nevis, s výškou 1.341 metrů nad mořem. Jen jsem trochu nervózní z bolavé nohy.
Ujedeme sto metrů a zastavuji na natrhání luxusních malin.
10:10 Parkujeme u návštěvního centra na začátku stezky na Ben Nevis. Za parkoviště se platí libra za hodinu, nebo čtyři libry na celý den. Volíme druhou variantu.
10:15 Vycházím ze 40 m.n.m., po mostě přecházím říčku Nevis a stezka se klikatí mezi pastvinami ovcí. Je příjemné počasí, 19°C, pod mrakem a cesta se příjemně zvedá.
Docházím a předbíhám první skupinu lidí. Je neděle, volný den, tak je chvílemi v úzkých místech poněkud plno.
Čím výš stoupám, tím jsou výhledy do údolí lepší a lepší.
11:00 Za 45 minut jsem ušel tři kilometry, jsem o 350 metrů výš a předběhl jsem spousty lidí. Zvolni, Jiřulko, ať to nepřepálíš… Jenže to mi moc nejde a za chvíli už zase dupu svižným tempem.
Přichází mírná přeprška, lidé zastavují a berou si bundy. Zbývá mi už jenom kilometr. Vertikálně…
Ti, co si brali bundy, si je po pěti minutách zase sundávají. Sprchlo jen chvilku, pak je docela dusno. Potím se, čímž se mé tělo zbavuje přebytečného tepla. Srdce tepe na zvýšené otáčky, nutím se mírně zpomalit.
Potkávám děti i starce v rozmezí 6 až 65 let. Vážně to dají až nahoru?
11:10 Stoupám do mraků, ochlazuje se. Fotím pěkný potok, kamenné schodiště.
Předhání mě první člověk a je to žena.
Osvěžuji se v potůčku.
11:20 Jako většina ostatních jdu zkratkou. Ale ušetřených cca 200 metrů je draze vykoupených náročnějším terénem, prudším stoupáním a silně podmáčenou půdou s množstvím malých potůčků. Jestli sem půjdete, radši se držte cesty.
Silně se rozprší, beru si bundu. Dost se ochladilo a být v chladu zpocený a mokrý není moc ideální.
Předchází mě chlapec s děvčetem v podprsence, držím se jich. Ne kvůli podprsence, ale kvůli tempu.
12:00 Mám za sebou pět kilometrů, jsem v 870 m.n.m., už mi zbývá jen 470 výškových metrů.
Po další silné přepršce mne předchází pán s paní. Jsou tak o deset let starší…
Nohu jsem si před odchodem namazal Ibuprofenovou mastí a stáhl obvazem, tak zatím dobrý. Trochu pobolívá, ale bolest ignoruji, tak to není tak hrozné.
Předbíhám chlapce s panenkou v podprsence, oblékají si bundy.
Míjí mne dva nabušenci. Snažím se jich držet, ale to bych se moc vysílil. Posílám je napřed.
12:30 Jsem v 1.200 m.n.m. a pode mnou plují mraky. Všude okolo jsou jen kameny, jinak tu nic moc neroste. Jen lišejníky.
Fouká silný vítr a já si dávám malou svačinku, k tomu energetický nápoj od Ály a Aleše. Stejně, jako vloni při výstupu na Halti – nejvyšší vrchol Finska.
Uháním dál, srdce v hrudi bije ve zvýšeném rytmu a temně duní, jako stronciový reaktor. Tepnami a žílami mi prohání litry krve a odplavuje nashromážděný stres. Napadá mě, že na infarkt asi nezemřu.
12:50 Jsem na vrcholu, ve 1.341 m.n.m. Těch 7,5 kilometrů s převýšením 1.300 metů jsem dal za 2 hodiny a 50 minut. Dá se vylézt ještě asi o tři metry výš do plechového domečku na kamenné zídce. Ten je ale dost špinavý a plný odpadků.
Prší, fouká silný vítr a viditelnost je díky hustým mrakům tak dvacet metrů.
Volám Péťe, dám si svačinu, usmívám se.
Při odlovení vrcholové kešky mám problém se zapsat. Nevím, kolik je stupňů, ale jak prší, fouká silný vítr tak je mi zima, mám úplně ztuhlé prsty. Rukavice nemám. Kdo by si je taky bral, na letní dovolenou…
13:10 Noha drží, bolest se nezhoršuje, rozhoduji se výlet prodloužit a obejít horu dokola. Značená cesta tu není. Jen spousta velkých a v dešti děsně kluzkých kamenů.
Slézám opatrně dolů a je to vážně drsné. Pečlivě zvažuji došlap každého kroku. Dál se jde po špičce skalního hřebenu. Jediná chyba by měla fatální následky. Místy je šířka hřebenu 1–2 metry a po obou stranách několik desítek, až stovek metrů příkrý, skalnatý sráz.
O obtížnosti této cesty svědčí i to, že za celou cestu jsem potkal jen šest párů a jednoho Francouze se psem.
Napadá mě tahle jednoduchá rovnice: Jeden chybný krok + silný poryv větru = téměř jistá smrt. A že to tady fouká. Poryvy větru jsou chvílemi tak silné, že se občas ani nemůžu nadechnout a pár dlouhých vteřin lapám po dechu ve výdechu.
Myslel jsem, že už půjdu jen dolů z kopce, ale po sestupu do 1.050 m.n.m., musím po hřebeni zase vystoupat do 1.200 m.n.m. na vrchol Cárn Mór Dearg.
Když tak přelézám ty kameny na hřebeni, myslím na to, jak často se asi nějaký kus skály odlomí a spadne dolů. Trvá to pár tisíc let? Pár set let, nebo zrovna dnes?
Potkávám již zmíněného Francouze se psem a dáváme se do řeči. Prý je nádherný den na výlet, ale na téhle cestě trochu horší terén a dost větrno. Souhlasím a usmívám se o dost víc.
14:40 Po ušlých deseti kilometrech v náročném terénu jsem na vrcholu Cárn Mór Dearg. Děsně to tady fičí, v poryvech větru se sotva držím na nohou, míří ke mně černý mrak a na severní straně Ben Nevisu je sněhové pole.
Cestou po hřebeni se dost točí vítr. Většinou mi fouká do zad, pak zprava. Chvíli zleva a občas i zezadu. Jako by mě někdo obíhal s obrovským větrákem a dělalo mu dobře, jak vyrovnávám různé směry větru.
Při pomalém sestupu mám čas uvažovat o tom, že tohle je asi nejnebezpečnější výšlap v mém životě. Hřebenová tůra. Jak příjemně to zní. Ale tady a dnes je to vážně HARD CORE! Jak to, že se tak říká i pohodovým výletům po širokých a rovných stezkách v Krkonoších?
16:05 Volá Péťa, kde jsem. Že nahoru jsem šel necelé tři hodiny, tak za jak dlouho dorazím za nimi. Dívám se do mapy a zjišťuji, že z Cárn Mór Dearg jsem měl odbočit vlevo na neznačenou cestu ze strmého srázu a napojit se na cestu údolím. Jenže já jsem se tak nechal unášet tou krásou okolo a strachováním o vlastní život, že jsem šel další dva kilometry po hřebeni. Kdyby Péťa nezavolala, šel bych tou stezkou až k moři.
Fotím tedy stezku na druhé straně údolí a vydávám se příkrým srázem po kamení dolů.
Kdyby se to obrovské množství kamenů urvalo, definitivně by mě semlelo a pohřbilo pod sebou. Snažím se na to moc nemyslet a opatrně se šinu dál.
Místo starostí si natrhám další hrst vynikajících borůvek a vyfotím ovce i jelena, který mě ostražitě pozoroval.
Díky své chybě v navigaci musím z 900 m.n.m. sestoupit do 500 m.n.m. a následně vystoupit do 650 .m.n.m.
17:25 Jsem na dně. Ne sil, ale údolí a piju vodu z potoka. Při tom doufám, že zrovna nespláchli záchod v nedaleké chatě. Protože pochybuji, že tady mají kanalizaci, nebo aspoň septik.
17:40 Napojuji se na cestu, po které jsem šel nahoru. Tím jsem dokončil okruh okolo Ben Nevisu. Teď už to bude jen pohodlný sestup. Snad…
Je mi to divné, ale cestou dolů potkávám několik lidí, které jsem předbíhal cestou nahoru. Kde byli tak dlouho, zatím co já jsem bloudil po kopcích?
17:55 Kemp v cíli mám na dohled a potkávám selfiemana, který se zastavil a z jednoho místa udělal asi deset svých fotek s okolím v pozadí. Už jednou jsme ho potkali. Ráno přijel v autě na místo našeho nocování, vystoupil, udělal několik selfíček, nasedl do auta a zase odjel. Podle mluvy je to Němec a nechtěl bych vidět jeho fejsbůkový profil.
18:20 Jsem u auta.
Jsem unavený a bolí mě nohy. Ušel jsem 19,5 kilometrů za celkových osm hodin (dvě hodiny z toho byly přestávky). Průměrnou rychlost pohybu jsme měl 3,2 km/h a součet všech stoupání mi dal 1.835 metrů. Pane jo…
Ochladím se v příjemně chlodivém potoce Nevis, pokecáme s rodinou a Filip se mě ptá, jaké to bylo na Ben Penisu.
22:30 Venku je 19°C, uvnitř máme 26°C. Větrat nemůžeme, protože tam čekají mraky midges se svými nenasytnými sosáčky. Protože jsou tak maličké, protáhnou se i našimi protikomářími síťkami v oknech.
Oficiálně se tu nesmí parkovat přes noc, ale Péťa se ptala v informacích a prý to nevaí. Stojí tu další tři obytňáky, jedno auto a dva stany, tak snad nás nevyženou.
Dnes jsme se přesunuli jen o 6 km, což je nejméně, co jsme zatím přejížděli.
Dobrou noc.
