Proč já se budím tak brzy? Dnes už v pět ráno. A přitom je tady takový klid. Nebo možná právě proto? Čtu si, venčím Tripa, šimrám Niky, píšu deník. V půl desáté snídaně, venku je 17°C.
V jedenáct hodin odcházíme na malou procházku.
Na nedalekém kamenném mostu chci udělat společnou fotku a foťák mi hlásí, že nemá paměťovou kartu. Tu jsem zapomněl v notebooku, když jsem tam přetahoval fotky do deníku. Běžím zpátky do auta, ostatní si zatím hrají u potůčku.
Po návratu uděláme tu společnou fotku a jdeme dál.
Cestou fotíme místo s názvem Holly pool. Voda je tu hluboká, plyne tu jen líně a v široké zátočině plují maličké rybky.
Dál si projdeme pěkný les s potůčkem a vodopády, natrháme další porci borůvek a dojdeme až na starodávný hřbitov v Kirktonu po West Highland Way. To je dálková turistická trasa v délce 154,5 km.
Na farmě v Auchtertyre potkáváme mladý pár z Čech, kteří jdou celou trasu už z Edinburghu.
Po pohodových šesti kilometrech jsme u auta, kde ještě řešíme, jestli nemáme zavolat policii. Od našeho včerejšího příjezdu tu totiž stojí auto s otevřenými dveřmi a nikde nikdo. Péťa chce volat, já ne. Ve tři čtvrtě na dvě odjíždíme a i když jsme nakonec nikam nevolali, výčitky svědomí nemám.
Na silnicích je tu jedna milá zvláštnost. Před snížením rychlosti v obci jsou tři návěstí, jako u nás před železničním přejezdem. Dopředu tak víte, za jak dlouho bude nutné zpomalit a na kolik máte snížit rychlost. Za mě super.
V 14:15 jsme na parkovišti u vodní přečerpávací elektrárny pod přehradou Cruachan.
Zaplatíme 20 liber za komentovanou prohlídku a musíme počkat do čtyř hodin. Zatím si projdeme obchůdek se suvenýry, prohlédneme expozici o elektrárně a dáme si siestu v autě.
Ve čtyři hodiny nasedáme do dodávky, kde nám náš průvodce dá základní informace o elektrárně. Pak projedeme kilometr dlouhým tunelem vystříleným v masivní skále do nitra hory, kde je sál s generátory.
V podzemí je stálá teplota a vlhkost vhodná pro růst tropických rostlin. Jen jim musí svítit speciálními lampami.
Dostáváme další porci výkladu s technickými detaily. Jen skotské Angličtině moc nerozumíme, tak si to pak budu muset dohledat na netu. Asi po půl hodině se vracíme stejnou dodávkou, i stejnou cestou.
Prohlídka pěkná, ale přiznávám, že bysme si to všichni užili víc, kdybychom si vyšli na kopec k přehradě a nafotili si to ze shora. Je dva kilometry do kopce a o čtyři sta metrů výš. Jako bonus by nám zbylo i těch dvacet liber. Tak příště…
Ještě pár informací o tomto místě:
-přečerpávací vodní elektrárna Cruachan se stavěla v letech 1959 – 1965
-při její stavbě zemřelo 36 lidí z celkového počtu 4.000 pracovníků
-je to jedna z pouze čtyř přečerpávacích vodních elektráren ve Skotsku
-pracují v ní čtyři generátory s celkovým výkonem 440 MW, což je 590.000 koňských sil
-ročně jí navštíví 50.000 návštěvníků
-vyrovnává špičky spotřeby elektrické energie, sama spotřebuje víc energie na přečerpání vody, než sama vyrobí
-pouze 10% vyrobené elektrické energie pochází z dešťové vody, zbylých 90% pochází z vody přečerpané z jezera
-z pohotovostního režimu do plné výroby přejde za dvě minuty. Nebo za třicet vteřin, pokud se k roztočení turbín použije stlačený vzduch
-když je horní nádrž plná, může Cruachan pracovat až dvacet dva hodin
-při plném výkonu proteče turbínami 167 kubických metrů vody za sekundu…
-z generátorové komory vede kabelová šachta k patě přehrady. Šachta má 1.420 schodů, což je nejvíc v celé Velké Británii
-nádrž Cruachan je ve výšce 396 m.n.m. a její plocha je 23 čtverečních kilometrů
-přehrada je 316 metrů dlouhá
Úchvatná stavba a použitá technika.
Kolem páté hodiny odjíždíme a cestou musím předjet pomalu jedoucí kamion. Je to docela fuška, protože mezi spoustou zatáček je jen pár krátkých rovinek, ale hlavně jak sedím vlevo, nevidím před kamion do protisměru. Dívá se tam Péťa ze svého místa spolujezdkyně a je to velká zkouška důvěry. Pravou stranou auta najedu k dělící čáře, Péťa řekne jeď a já přitom ze svého místa vidím jen prostředek kamionu před námi. Pěkně jsem se zpotil, ale dali jsme to.
Po půl kilometru jsme dojeli další kamion, ale za tím už jsme se radši drželi. Tady už to nešlo ani s naší skvělou spoluprací.
V 18:40 parkujeme nad městem Dumbarton u hřbitova. Projdeme si pěknou čtvrť s malými domky a pěknými předzahrádkami. Tak tomuhle se říká anglický trávník.
Ujdeme asi dva kilometry pěkným parkem a celou cestu držíme Tripa pevně za vodítko. Jdeme totiž k Overtounskému mostu z roku 1895, který je známý vysokým počtem sebevrahů. To by nebylo tak divné, z mostů se skáče na mnoha místech po celém světě. Jenže tady se vrhají do hlubin psi. Odhady se různí, ale do patnácti metrové hloubky se jich tu od padesátých let vrhlo možná až šest set. Na to, proč to dělají se názory různí. Od pachu norčí moči na skalách, až po duchařské teorie o úzké bráně mezi naším světem a záhrobím. Jisté prý je jen to, že skáčou ze stejné strany mostu, za jasného počasí a jsou to psi s dlouhým čenichem.
Most i vedlejší pěkný dům si vyfotíme a stále pozorujeme Tripa. Ten je v klidu, všechno očuchává a most si párkrát i označkuje.
Ženou se na nás temné mraky, tak se tu moc nezdržíme a pádíme zpátky. Cestou ještě zmokneme, ale to nám moc nevadí. Vždyť je to jen voda a my jsme vodotěsní.
V půl osmé parkujeme pod Dumbarton Rock, kde stojí stejnojmenný hrad.
Je tu i hřiště na pétanque. Ale je to jiný systém, než těch osm malých koulí, co sebou vozíme v autě. Tady se hraje většími koulemi a ty se hází přes celé hřiště.
Večeře, společné posezení, muzika, sprcha a v půl jedenácté do postelí.
Okolo projíždí policejní hlídka a já se cítím hned bezpečněji. Nebo je to známka toho, že tu není moc bezpečno? No, mám tu bejzbolku a slzák, tak uvidíme ráno…
Venku je 18°C a my ujeli 131 km.
Dobrou noc.
