V ČVUT v Praze Dejvicích mají unikátní odhlučněnou komoru, kde simulují téměř absolutní ticho. Dnes v noci jsem si připadal, jako bych spal přesně na takovém místě. Uprostřed lesa jsem slyšel jen tlukot vlastního srdce, možná i šelest vlastních myšlenek.
V půl osmé venčím Tripa, vrhám se na sepisování dalších stránek deníku, v devět hodin už snídáme.
Před snídaní Péťa zametla podlahu a řekla Nikolce, ať uklidí tu hromádku. Ta stála uprostřed obýváku, svěšené ruce se smetáčkem a lopatkou držela podél těla a bezradně se rozhlížela okolo sebe. Filip jí řekl, ať si s ním jde hrát. Niky na to vztekle odpověděla, že nemůže, že zrovna neví, co dřív.
V deset odcházíme na tůru. Cesta vede nejprve mírně vzhůru po úzké, asfaltové cestičce. Po třech kilometrech odbočujeme do lesa na štěrkovou cestu a dál přes vřesoviště, které je opět silně podmáčené.
Nohy se boří až deset centimetrů do hlubokého mechu, pokud je na místě zrovna mokřina, klidně i o dvacet centimetrů.
Šplháme stále výš a Niky asi kilometr před cílem hlásí, že už je unavená a neujde ani o metr dál. Sedá si na kámen, a že tu na nás počká. Souhlasím, protože skoro po celou dobu výstupu na vrchol na ní uvidíme a za chvíli se pro ni vrátíme.
Péťa ani nezastavila a šlape pořád dál. Zapnula si totiž Endomondo a kdyby prý jen zpomalila, zkazí se jí průměr.
Tripa jsem na volných pláních nechal na volno. Pořád se držel poblíž, ale tady poodběhl a najednou ho vidíme asi sto metrů daleko, jak se žene za stádečkem ovcí. Instinkt lovce opět převládá a nereaguje ani na hvízdání, ani na řvaní. Běžím za ním do prudkého kopce a nemůžu popadnout dech. Do toho na mě volá Péťa, ať zahvízdám. Jak asi, když mi energie stačí sotva na prudké oddechování?
Tripa jsem dohnal, dostal vynadáno a malý výprask. Ze řvaní chraptím a bolí mě hlasivky.
Péťa přechází do úsporného režimu. Nemluví, roboticky zvedá jednu nohu před druhou a jen pokorně šlape vzhůru.
Ve 12:40 jsme na vrcholu Moelwyn Bach v 710 m.n.m. Vyfotíme se, odlovíme kešku a bereme si bundy, protože začíná pršet.
Běžím dolů z kopce za Niky, ať tam není sama. Za deset minut jsem u ní a společně čekáme na ostatní. Dáme si svačinu, chvíli si odpočineme a dál už pokračujeme společně.
Prší víc a víc a je to hodně zvláštní déšť. Z oblohy padají takové zvláštně velké, jakoby nafouklé a asi lehké kapky. Nefouká vítr a ony padají tak zvláštně pomalu a naprosto svisle. Připomíná mi to starý film na filmovém plátně.
Obcházíme mrtvý les. Ukazuji to Filipovi a ten prohlásí: zemřel strašlivou smrtí.
Dolů jdeme zkratkou a všichni máme úplně promočené nohavice z vysoké trávy.
Napojujeme se na cestu k jedné farmě a v Tripovi se opět probouzí lovec. Zabral všemi packami a vrhl se na ovce, poklidně se pasoucí vedle cesty. Opět řvu, opět bezvýsledně a chraptím ještě víc. Štěstí bylo, že ovce nabraly směr k farmě, kterou jsme měli za zády. Proběhl jsem mezi nimi a podařilo se mi Tripa skolit v běhu. On totiž nevnímal nic okolo, viděl jen svojí kořist. Dostal vylágoš a šel na vodítko. Snad se z toho poučím a nebudu ho tolik pouštět na volno.
Opět začalo mírně pršet a Péťa zjistila, že někde ztratila pláštěnku na batoh. Vrátil jsem se asi kilometr zpátky (a do kopce – Grrrr), ale nikde jsem jí nenašel.
Další cesta už proběhla v klidu a nemám k ní co dodat. Snad jen to, že jsme ušli skoro čtrnáct kilometrů a ze 140 m.n.m. jsme vystoupili do 710 m.n.m. Pěkný výlet to byl.
Kousek před naším parkovištěm byla odbočka na nádražíčko Tan y Bwlch, tak jsem si tam odskočil. A zrovna jsem měl štěstí na úžasný parní vlak na úzkorozchodné železnici. Ten zastavil na zastávce, lidé vystoupili, někteří přistoupili, mezi nimi pobíhal průvodčí v dobové uniformě a strojvůdce doplnil vodu do zásobníku na mašině.
Po dvaceti minutách souprava odjíždí a přejíždí i původní železniční most z roku 1854.
Vracím se do auta, chvíli posedíme, pobalíme věci a ve čtyři hodiny odjíždíme.
Na cestě zjistíme, že Péťa nemá stažené mapy pro tuto oblast, signál tu není, tak jedeme jen nějak odhadem. Péťa je z toho celá nesvá, vzteká se a já se po těch společných letech dozvídám, že má ráda vše naplánované. To jsou mi novinky. Mě to vždy připadalo úplně jiné, než plánované a organizované.
Přibrzdíme na pumpě Esso, kde natankujeme nádrž na vodu ze stojanu pro doplnění vody do chladiče, nebo ostřikovačů.
O pár desítek mil dál je vesnička Devil´s Bridges (welšsky Pontarfynach), ve které je světový unikát. Tím jsou tři mosty nad sebou a každý z jiné doby a každý postavený na tom předešlém.
První je středověký, postavený někdy v letech 1100 – 1200, druhý je kamenný z roku 1753 a třetí železný, zprovozněný v roce 1901.
Podle pověsti byl původní most postaven poté, co stará žena přišla o stádo krav a viděla je, jak se pasou na druhém břehu říčky. Objevil se ďábel a postavil most na oplátku za duši prvního živého tvora, který po něm přejde. Když byl most hotový, hodila stará žena přes řeku kůrku chleba, za kterou se rozběhl její pes. Stal se tak prvním živým tvorem, který po něm přešel a ďábel se musel spokojit s jeho duší.
Ještě, že jsme měli Tripa na vodítku.
V sedm večer stavíme na parkovišti a jdeme se podívat.
Na stezku pod mosty se platí libra za osobu. Vracím se do auta pro mince, turniketem procpu děti, následně i sebe s Tripem. Na každou stranu mostu se platí zvlášť, takže nám to stačí jen z té jedné.
V soutěsce pod mosty hučí divoké peřeje říčky Mynach a v měkké hornině vytváří působivé útvary. Na druhé straně by měly být i vodopády, ale tam už asi nepůjdeme.
Odjíždíme v půl osmé, navigace nás hnala někam pryč, tak jsme to opět vzali nějak odhadem. To se nám málem vymstilo. Hnala nás na most, kde byl váhový limit jen tři tuny. A to my máme určitě víc. Nemohl jsem se otočit, tak jsem ho přejel. Péťa se na sedačce nadzvedla, aby auto odlehčila. Za mostem jsem se podíval do mapy, ukázal Péťe kudy nás má navigovat a most přejel ještě jednou. Nespadl.
V půl deváté parkujeme v naprosté pustině v údolí Elan Valley. Je to údolí z obou stran sevřené vysokými kopci, na jehož úbočích se pasou obrovská stáda ovcí. Uprostřed protéká klikatící se úzká stužka říčky, kterou kopíruje asfaltová silnička. Prostupuje nás klid a mír.
Tedy aspoň mě. Péťa pořád nemluví.
Hned vedle našeho dnešního stání teče říčka Afon Elan, není tu signál, zato je tu úžasné ticho a klid, rušené pouze bečením ovcí.
Aby se Peťulka trochu srovnala ze své nálady po dohadech o plánování a organizování, načínám jí mini flaštičku Finské vodky. Tu má ráda a do rána se z toho jistě vyspí.
Při procházce blízkým okolím musíme překračovat ovčí nástrahy a jelikož už se stmívá, zalézáme do obytňáčku.
V deset večer už ležíme a věřím, že se nám bude moc dobře spát.
Dnes jsme ujeli 138 km.
Dobrou noc.
PS: poznámka Peťulky: plánování mám v krvi už od začátku našeho manželství a loni jsme na Velké cestě řešili podobný problém. Ale i tak si to užívám 😉