Po přibližně dvouhodinovém spánku se s Péťou budíme. Velice silné poryvy větru naráží do auta a to se celé dost silně pohupuje a otřásá, jako bárka na rozbouřeném moři.
Vzpomněl jsem si na cestopis, který jsem kdysi četl.
V první polovině devadesátých let se pár lidí domluvilo, že přeplují atlantický oceán. Bez velkých příprav, vědomostí, znalostí a zkušeností si koupili letenky na východní pobřeží USA, tam po pár zábavných problémech zakoupili plachetnici a na ní se vydali na otevřené moře.
Dnes v noci jsem si uvědomil, že my v relativně pevném obytňáku, který je se svou váhou pevně rozkročen na čtyřech kolech zažíváme tak setinu toho, co ti dobrodruzi na rozbouřeném oceánu.
Oni to nakonec dokázali, teď je řada na nás. Nic moc se dělat nedá, musíme počkat na ráno a doufat, že se nám náš domeček nerozpadne nad hlavou.
Naštěstí jsme natočení čelem proti směru větru. Bokem bychom té obrovské síle větru nastavovali větší plochu a to by asi dopadlo dost zle. Stojíme na otevřené plání, kde nic nebrzdí velice silné vzdušné proudy, které se na nás ženou od moře.
I tak se auto děsně kymácí a Péťa má náběh na mořskou nemoc.
Taky se mi v hlavě vybavil obrázek, jak jsme vloni na silnici před Nordcapem viděli utrženou střechu z obytňáku. Tu případnou hrůzu uprostřed noci si ani nedovedu představit a radši si čtu.
Jen Trip je v pohodě. Dnes spí s námi uvnitř a nic neřeší. On je u své smečky a je mu fajn.
Po probuzení dětí se venku jen rychle vyčůráme a s Filipem testujeme sílu větru. Utrhl jsem větev z keříku vedle auta a vyhodil jí přímo nad sebe. Okamžitě se jí chopil ten vichr a vodorovně jí strhl asi třicet metrů daleko. Při tom máme problémy i stát na jednom místě, jaká je to síla.
Rychle sbalíme věci a poodjedeme jen o třináct kilometrů daleko do čtvrti Woodingdeanu v Brightonu.
V areálu Nuffield Health Brighton Hospital je Woodingdean Water Well, což je nejhlubší, ručně kopaná studna na světě. Hluboká je 390 metrů a zajišťovala vodu pro místní dílny.
Náklady na vodu dodávanou místní vodárnou byly považovány za neúnosné, proto bylo rozhodnuto, že bude vyhloubena tato studna.
Práce na ní začaly v roce 1858 a trvaly čtyři roky. První dva roky se kopala studna široká šest stop, dělníci se dostali do hloubky 438 stop, ale žádná voda nebyla nalezena. Zkusili vykopat tři boční tunely, každý dlouhý 30 stop, ale opět bezúspěšně.
Práce byly prováděny 24 hodin denně, kopalo se ručně, pouze za svitu svíček a hornina byla vytahována ručně.
Další šachta směrem dolů byla široká jen čtyři stopy. Vykopala se část zeminy, z cihel se vyzdil obvod studny a tak pořád dokola. Stavěli komín z cihel, ale odshora dolů.
16. března 1862 si zedník, který na dně kopal zeminu, všiml, že se podlaha pomalu tlačí vzhůru. Jako obrovský píst. Zedník rychle začal šplhat vzhůru, ve tmě a po vratkých žebřících, když se s děsným řevem protrhlo dno a do šachty se začala valit voda. Šlo mu o život a výstup mu trval tři čtvrtě hodiny.
Hloubka studny byla větší, než výška Empire State Building a dno bylo 850 stop pod úrovní moře. Pro mě naprosto nepředstavitelné a budu se o tom muset pobavit s nějakým dnešním studnařem.
Dál jsem se dočetl, že původní studna je zazděná někde uvnitř areálu a je nepřístupná. Venkovní studna je tedy jen turistická maketa.
Přejedeme blíž k moři a stavíme vedle velkého parku, kde se hraje i anglický kriket.
Nechám Péťu prospat, beru děti a pejska a jdeme na malou procházku k vzdouvajícímu se moři.
Z malé procházky je nakonec velký výlet a ušli jsme přes devět kilometrů.
Pozorovali jsme velké vlny, rozbíjející se o marinu,
koleje úzkorozchodné železnice podél promenády, která má jen tři zastávky,
Sea Life Centrum,
Brighton Pier,
Donut Afloat,
Fishing Museum,
zbytky rozpadajícího se West Pier,
grafity na volných plochách,
původní promenádu,
venkovní saunu,
úžasný palác The Royal Pavilon,
a spoustu stánků se suvenýry.
Od moře děsně foukalo a měli jsme problém jít rovně. Díky tomu byla vyvěšená i červená vlajka a nesmělo se přiblížit k vodě. Na to dohlíželi i místní záchranáři. Slanou tříšť jsme měli po celém těle, stačilo si jen olíznout rty a nemuseli jsme si solit svačinu, co nám sebou zabalila Peťulka.
Zpátky jsme se vraceli vnitřními ulicemi města, tam už tolik nefoukalo. Děti proběhly většinu obchůdků a stánků se suvenýry, já si radši prohlížel pěkně udržované parky a historické budovy.
Brighton je také známý svojí tolerancí k homosexuálům, je tu silná gay a lesbian komunita.
Do auta jsme se vrátili ve tři hodiny, Péťa moc nespala, tak aspoň poslala další porci připraveného deníku. Dali jsme si pozdní oběd a krátkou siestu.
V půl páté odjíždíme a přejedeme jen pár mil na místo Birling Gap, k Seven Sisters. Jsou tu White Clifs of Downs. Fantasticky bílé, křídové útesy, tyčící se do výšky několika desítek metrů nad rozbouřenou hladinou moře. To si vybírá svou daň a postupně si uzurpuje stále více pevné země. Za posledních sto let, se pobřeží díky erozi posunulo přibližně o sto metrů do vnitrozemí. Za dalších pár desítek let zmizí iinformační centrum, restaurace, i soukromý maják Belle Tout Lighthouse.
Dnešním bonusem k výhledům je i velice silný vítr, co se sem žene z jihu. Péťa s dětmi to po pár stovkách metrů vzdává, vrací se do auta a mě štve ten silný vítr, že si tu nemůžu zalétat. Z hora by to byl pohled pro bohy.
U auta se Péťa potká i s panem Němečkem a jeho ženou. Jsou z Liberce, po Velké Británii cestovali podobně jako my a zítra už se vrací na náš kontinent. Navíc ještě máme společného známého – pana Brázdu z Mělníka. Svět je vážně malej.
Odjíždíme a mě ještě cestou zaujme pevnost Redoubt Fortress. Na chvíli zastavím, udělám pár fotek a nějaké video a pokračujeme.
V půl deváté stavíme na štěrkovém plácku v Pevensey, hned vedle dětského hřiště.
Malá večeře, sprcha, zuby a hybaj pod peřinu.
V deset si už čteme, vítr se utišil a my brzy jistě usneme.
Dnes jsme ujeli 167 kilometrů a i náš Leonid si potřebuje trochu odpočinout.
Dobrou noc.
