V půl čtvrté ráno mě budí řev racků. Dnes v noci mi to nepřipomíná chechot, ale spíš výsměch. Už neusnu, budu si číst.
V šest hodin ve vedlejším obytňáku startují motor, po dvou minutách ho vypínají. To se opakuje ještě dvakrát, pak konečně odjíždějí.
V půl sedmé se budí Niky, čteme si spolu.
Péťa vylézá z pelechu po osmé, Filipa budíme v půl deváté.
Za pět devět odjíždíme a přeparkujeme k nedalekému Morrisons. Ten je z ranního parkoviště vzdušnou čarou čtyři sta metrů, ale oklikou jednosměrkami asi dva kilometry.
Cestou jsem líznul svým levým zrcátkem o pravé zrcátko zaparkovaného auta. Byla to docela rána, ale nám se nic nestalo, tak jedu dál.
V obchodu pro chovatele jsem neuhlídal Tripa a ten si označkoval pytel s granulemi.
To jsem zvědavý, co přijde do třetice…
Na parkovišti si dáme snídani v autě a holky si jdou umýt vlasy na toalety do Morrisons.
Projdeme pár obchodů, utratíme zbytek liber a v půl jedné odjíždíme do přístavu.
Tam nám kontrolují pasy a posílají k okénku check-in.
V něm sedí milá slečna a upozorňuje, že jsme tu moc brzy. Pak jsem jí moc nerozuměl. Chtěla buď zaplatit šestnáct, nebo šedesát liber za parkvání do večera, nebo přesunutí na dřívější odplutí. Tak jsme si radši vzali pasy a složitě vyjeli ven z přístavu přes ostrahu a rentgenovou kontrolu. Ani nevím, jestli nás také ozářili.
Na prvním kulaťáku z přístavu špatně odbočím a odjíždíme z Doveru na Deal stejně, jako první den v Anglii.
Nad městem se stočíme nad Dover Castle, kde stavím Filipovi na čůrání a díky dobré viditelnosti fotím nedaleké francouzské pobřeží.
Zaparkujeme v jedné z vedlejších ulic Doveru a jdeme do města na oběd. Pěšky přejdeme do centra a jelikož si děti vyprosily Subway, jdeme do něho.
Zákaz zvířat tu nemají, tak beru Tripa a sedáme si ke stolku. Jenže to se vůbec nelíbí jedné super cool vyčpělé slečince (alá Paris Hilton) v růžovém, která si hrála na lolitku (neúspěšně) a lísala se k potetovanému hubeňourovi, co byl o půl hlavy nižší, než ona. Ta se začala vztekat a hned nás nahlásila obsluze se slovy: fucking dog!
Naše nebohé štěňátko jsem tedy uvázal venku ke sloupku a jídlo jsme si objednali bez něho.
Bašta to byla náramná a za 14 liber jsme se báječně nasytili.
Po jídle následuje odpočinková procházka centrem a návštěva několika obchodů.
Když ve tři hodiny začne silně pršet, máme další důvod být v teple a pod střechou nákupního centra. Péťa se dívá na předpověď a má pršet dlouho. Tak beru Tripa a jdeme pro Leona, že vyzvednu zbytek týmu. V dešti dojdeme k autu a vracíme se pro slabé ženy a děti.
Trochu se bojím jízdy v horší viditelnosti a bez navigátora, ale už tu mám něco najeto, tak jsem to v pohodě zvládl.
Ve čtyři hodiny nakládám mé drahé a vracíme se na stejné místo. Dáme opět malou siestu, děti si hrají, Péťa čte, já píšu deník.
V půl sedmé večeříme a já beru Tripa na poslední malou procházku. Podle mapy by tu měly být bunkry z 2. světové války. Jenže jakmile vyjdu z auta, začne hustě pršet. Po kilometru proplétání se v houští jsme celí promočení a bunkry jsem stejně nenašel. Ale pejskovi je to úplně jedno.
Vrátíme se zpátky do auta, dám si sprchu, Péťa dopošle sepsané deníky na net, poklidíme a jedeme na druhý pokus do přístavu.
Tady a teď se uzavírá náš Britský okruh.
Teď už jsme tu správně a řadíme se do fronty na line 210. Přístav je za světla ještě větší, než jsme si ho zapsali do paměti při příjezdu v noci. Je to prý největší evropský přístav a nemám důvod této informaci nevěřit.
Čekáme asi jen dvacet minut a naloďujeme se do pátého patra.
Odplutí je přesně načasované na 21:35 a kapitán po opuštění přístavu dává plný plyn. Dnes je naštěstí bezvětří a klidná plavba na mírných vlnkách probíhá k naší plné spokojenosti.
Pěšky si vyjdeme do devátého patra, kde zabereme pohodlnou sedačku s křesílky a stolečkem. Beru notebook a pokračuji v přepisování našich zážitků. Péťa si čte, děti se probírají sortimentem palubního obchodu, běhají po palubě, nebo si malují.
Z paluby fotím zvláštní mrak ve tvaru tváře Alberta Einsteina, kterému pravým okem prosvítá měsíc. Zvláštní.
Čtvrt hodiny před půlnocí sedíme v autě a čekáme na vylodění. Potichu si pobrukuji: je skoro půlnoc a z kostela zvon…
Vyjíždíme z našeho plovoucího monstra a tentokrát jsme v Calais. Chtěl jsem vidět na vlastní oči to, co je k vidění na internetu a čemu se říká „uprchlická krize“.
Mimo třímetrových plotů s hustými řadami žiletkového drátu nikde nikdo a všude klid. Tak nevím, jak to tedy doopravdy je.
Z přístavu najíždíme na dálnici a jízda vpravo mi naskakuje tak nějak automaticky. I když se radši neustále kontroluji.
Okolo Dunkirku cítíme divný smrad. Jakoby ze spálené gumy a obloha je ozářená do oranžova. V dálce vidíme hořet několik velkých ohňů. Buď se stala nějaká velká nehoda, nebo tam řádí bubáci?
Měli jsme vyhlídlé místo na samotě nedaleko města. Jenže díky těm ohňům, smradu a nejistotě co to je, hledáme jiné místo.
Po dálnici uháníme ještě asi padesát kilometrů až těsně před belgickou hranici.
V jednu ráno stavíme mezi vesnicemi Ghyvelde a Zuydcote u malého památníku, vyčistíme si zuby a jdeme spát.
Dnes jsme ujeli 88 km, z čehož bylo asi 35 popojíždění po Doveru.
Dobrou noc.
