Trip se ráno kňučením domáhal venčení a mě se vůbec nechtělo. Ale samozřejmě jsem šel a byla to příjemná procházka. Po ní ještě siesta, čtení, deník, stlaní, snídaně, malá hygiena, hraní si na hřišti a odchod na procházku.
Nejdříve se zastavíme u kostela St. Nicolas Church, který byl postavený v letech 1200-1216.
Je neděle, jedenáct hodin dopoledne, na věži kostela odbíjí příjemná zvonkohra a zrovna začíná bohoslužba. Milý pán v obleku nás zve dovnitř a zavírá za námi dveře. Tripa beru do náručí a všichni usedáme do lavice k modlitbě.
I když jsem nevěřící, ta atmosféra mě po chvíli pohlcuje. Úžasná, starodávná stavba s pěknou výzdobou, příjemná vůně kadidla, živý zpěv, kázání, lidé ve svátečním oblečení, kněží v sutanách, pro farníky připravené občerstvení, příjemná domácí atmosféra.
Tenhle zážitek si vychutnáme asi půl hodiny a potichu se rozloučíme.
Opodál je středověký hrad a bývalá římská pevnost Pevensey Castle, postavená kolem roku 290 n.l. Původně stál na poloostrově na pobřeží, ale zanášením bahna a díky rekultivacím se pobřeží posunulo asi o 1,5 kilometru, čímž se hrad ocitl daleko od mořského břehu.
Je největší z devíti pevností saského pobřeží a jeho stěny a věže jsou největší ze všech dochovaných římských pevností z tohoto období. Jeho tvar je mezi pevnostmi jedinečný a pravděpodobně byl určen obrysem původního poloostrova.
Dál jdeme značenou stezkou přes kravské pastviny, ale někde jsme to spletli a abychom se vrátili na správnou cestu, museli jsme zdolat i nějaké překážky.
Zpátky jsme šli okolo benzínové pumpy, kde jsme zjišťovali, jestli zde můžeme dotankovat vodu do nádrže. Půjde to z hadice na vodu do ostřikovačů a při té příležitosti fotíme i krásnou ameriku.
Opodál měli zastavení motorkáři z Hells Angels England a my si do sytosti užili dunění jejich velkoobjemových motorů při odjezdu.
Z městečka odjíždíme ve dvě, jedeme po silnici A259 a Filip někde za Hastingsem vede tento monolog:
Někdo si tady prdnul!
Jestli to nevyšlo ze mě.
Jo, vyšlo.
To je ale zápach…
On si prostě vystačí úplně sám, docela se u toho baví a my jedeme dál.
Míjíme pláž Kite Beach a pozorujeme pár velkých draků, plujících po obloze. Dnes to pěkně fouká, to by se jezdilo, co, Romane.
Ve čtyři hodiny stavíme kousek za Dungeness, kousek od dvou majáků a jedné atomové elektrárny. Na prvně jmenované půjdu, na druhé mne asi nepustí.
Elektrárna se jmenuje Dungeness Nuclear Power Station a je novější ze dvou jaderných elektráren nacházejících se na ostrohu Dungeness. Stará je Magnox, připojená do sítě v roce 1965, nová je moderní, plynem chlazená elektrárna typu AGR, která se skládá ze dvou reaktorů o výkonu 615MW, spuštěných v letech 1983 a 1985.
Ta stará je od roku 2018 mimo provoz kvůli přetrvávajícím technickým problémům a bezpečnostním rizikům.
Ta nová by měla být v provozu do roku 2028. Oproti plánu se díky konstrukčním vadám a ostatním problémům dostavěla o třináct let později a cena se vyšplhala na 685.000.000 milionů liber. Tedy čtyřnásobně, oproti původnímu rozpočtu.
Zlatá naše Blanka…
Hned vedle elektrárny je National NAture Reserve, tak je vidět, že energie z jádra je opravdu čistá.
Dokud nedojde k nehodě…
Niky je trochu vyděšená z velice blízké přítomnosti jaderné elektrárny, tak jí předávám své znalosti a vysvětluji, že do atomové bomby to má hodně daleko. Snažím se jí vysvětlit základní rozdíly a trochu se mi to daří. Oponuje Černobylem, tak jí utěšuji, že kdyby tady a teď došlo k nehodě (což je krajně nepravděpodobné), rychle bych otočil auto, ujeli bychom co nejdál a s největší pravděpodobností by se nám nic moc nestalo.
V autě si dáme malou siestu, svačinu, děti si hrají, Péťa si čte a já jdu s naším Výletem na výlet.
Projdu okolo majáku, k zastávce parní mini mašinky s vagónky, projdu okolo elektrárny (žádný vliv atomů jádra na sobě zatím nepozoruji), odlovím kešku, obejdu druhý maják a pořádně se nadýchám čerstvého, mořského vzduchu.
Opouštíme toto místo a po dalších 45 kilometrech parkujeme v Doveru.
Jsme v centru na placeném parkovišti, kde se ale platí jen přes den, mezi devátou až sedmnáctou hodinou. Takže ráno musíme odjet včas, snad to zvládneme.
Teď je půl sedmé, chvilku si odpočineme, Péťa nám udělá malou, studenou večeři a já vyrážím.
Beru Tripa a jdeme se podívat na Dover Castle.
Je to největší středověký hrad v Británii a hrdě se tyčí vysoko nad městem. Byl založený ve 12. století králem Jindřichem II. Kvůli jeho poloze a obrannému významu byl nazýván klíčem k Anglii.
Odsud budeme zítra vyplouvat.
Cestou odlovím tři kešky a náhodně objevím i památník Louis Bleriot.
25.7.1909 se uskutečnil historicky první přelet přes kanál La Manche ve stroji těžším, než vzduch. Přelet trval pouhých 37 minut a Louis Bleriot při něm pilotoval jednoplošník Bleriot typ XI, který sám sestrojil. Drobné letadlo s rozpětím křídel pouhých 25,5 metrů bylo poháněné tříválcovým motorem o výkonu 25 koní.
Letoun byl poškozen při přistání, později byl opraven a nyní je vystaven v Paříži, v Musee de Lair.
Zde je místo přistání po úspěšném letu.
Kdyby pan Bleriot věděl, čím vším se dnes bude létat, ten by se jistě divil.
Stmívá se, v parku už je tma a já se trochu bojím. Ještě, že mě chrání Trip.
Do auta se vracím po desáté, děti se v klidu dívají na pohádku, i když opodál byla párty nějakých tmavších osob nebritského původu. Tady už se nebojím. Parkoviště je osvětlené, nejsme tu sami a padesát metrů od nás je policejní stanice.
Dám si sprchu a v půl jedenácté už ležíme pod peřinami.
Dnes jsme ujeli 105 kilometrů.
Dobrou noc.