DEN PRVNÍ
Je 14:30, my vyjíždíme z naší vesničky a ze mě padá všechen dlouhodobě nahromaděný stres.
Mimo pracovních trablů jsme pár dnů před cestou zjistili, že nám na obytce nedobíjí alternátor – díky Jirko. Dál jsem přehazoval přední kola za zadní, přetěsňoval střešní okno v ložnici, opravoval čerpadlo na vodu, měnil olej a filtr v motoru, dával nové autorádio a dodělával spoustu maličkostí, Michal nám opravil couvací kameru – i tobě díky.
Do toho nám doma přestal fungovat solar – tak jsem měnil čerpadlo a revidoval celý systém.
A teď už vyrážíme na další Velkou cestu, i když stále nevíme, jestli dojedeme, kam chceme a co všechno nás zase čeká. Chtěli jsme projet Španělsko, Gibraltar a Portugalsko, ale Covid19 nám dost mění plány. Tak zkusíme projet Francii.
U Zdendy v KVD necháme zvážit náš dočasný domov na kolech a já se zděsím, co nám váha ukáže. Podle techničáku váží prázdný asi dvě a půl tuny, skoro tunu má doložnost, přitom maximální váha může být tři a půl tuny. No a my vážíme celkem 3,800kg!!! Na to už bych měl mít řidičák na náklaďák. Tak snad se nic nestane, ale hlavně to nikomu neříkejte.
Jedeme směrem na Karlovy Vary a kousek za Lubencem najíždíme na rychlostní silnici. Začíná silně pršet a Péťa za jízdy zavírá pootevřená okna.
Máme první svačinu – řízek s chlebem a čokoládičky.
V půl šesté stavíme na pumpě kousek před německými hranicemi a dotankujeme naftu. Já omylem beru dražší Vervu, tak to stopnu asi při šesti litrech, platím a dotankuji do plné už tu normální. Za trest jsme si dali i vynikající hot dogy.
Kolem šesté hodiny vjíždíme do Německa. Báli jsme se kontrol, ale nikde nikdo, jsme zase v cizině. Péťa a děti po 22 měsících, já po 17.
Na německé dálnici jsou návěstí na Prahu a podle udávaných kilometrů se k ní přibližujeme. Je mi to divné, protože nenaviguje Péťa, tak bychom neměli bloudit. Dopisuji deník.
Hrajeme slovní fotbal na dvě poslední písmena a Péťa řekla KAKTUS. Filip volá: cože? KACHNUS? Co to je?
Na dálnici kolem Norimberku je bouračka s velkou zácpou, tak nás Googlinka vede objížďkou. Aspoň se nenudíme. Už jsme za půlkou cesty do Francie, tak jsme v klidu.
Před devátou večer stavíme na plácku přes Park4Night v městečku Kirchberg an der Jagst. Jsou tu už tři obytňáky a nikdo z lidí u nich nám neodpoví na pozdrav. Ale městečko má moc pěknou, původní zástavbu.
Na procházce začne Trip z ničeho nic pajdat a kňučí, že ho bolí packa. Lehá si na zem a pořád pláče. Já se děsím, co se děje a kde teď budeme hledat veterináře a ona se mu jen zachytila karabina za kůži pod packou.
K večeři opět řízky s chlebem a zeleninou. Chvíli pokecáme, sprška, Péťa nám ustele a v jedenáct už ležíme v pelíšku.
K věcem, které jsme nechali doma (meloun, kedlubny, Filip hodinky, atd) je nejhorší to, že jsem zapomněl zdravotní slivovici. Snad neomarodím…
Začíná pršet, schováme pejska k nám dovnitř a usínáme.
Dnes jsme ujeli 451 většinou dálničních kilometrů.
Dobrou noc.