DEN ŠESTÝ
V sedm ráno je venku 11° C, zrovna neprší, venčím Tripa.
Nějak si tu ranní siestu protahujeme, průběžně si čteme, budíme se, usínáme, chodíme na toaletu a z pelíšků finálně vylézáme až v deset.
Péťa dělá snídani, děti si hrají, já sepisuji včerejší den.
Zase nám nějak nejde zveřejnit náš deník na netu, Péťa to řeší s Romanem, opět se to učíme za pochodu.
Po dvanácté hodině přijíždí na parkoviště sedm různých obytných aut s francouzskou SPZ. Z nich se vyrojí tak 15-25 různě velkých dětí, všude běhají, strašně řvou a padají z nich odpadky. Do toho na ně, i mezi sebou, hulákají dospěláci a my máme po klidu. V duchu se omlouvám všem Němcům, o kterých jsem kdy prohlásil, že je to uřvaný národ. Balíme se a v jednu prcháme pryč.
Aha, tak ono je to trochu jinak. Podle SPZ jsou to Francouzi, ale u nás by to byli Romové. Hulákají, máchají prádlo v lavorech, mají ho pověšené na šňůrách, pohazují odpadky, je jich tu plno. Rychle pryč.
My jsme vlastně také kočovníci, ale takhle se určitě nechováme.
V každé sebemenší vísce je něco, jako malá kašna, někdy jich je i několik za sebou. U jedné takové zastavuji a konví nabírám vodu do naší nádrže. Vypadá čistě, i na chuť je v pohodě. Trochu jí naředím Savem a na mytí bude fajn.
A jako na zavolanou okolo nás po silnici žene chlápek v montérkách stádečko krav na pastvu. Kdybyste sem chtěli zajet, tak vesnička se jmenuje Molpre. Ale ten chlápek s krávami tu už asi nebude…
V půl třetí stavíme na lesním plácku a jdeme na výlet k prameni řeky Ain. Ta pramení v hlubokém údolí mezi prudkými kopci porostlými smrky. Jenže je to pro mě trochu nepochopitelné. Pramen řeky vypadá, jako lesní jezírko s mírným vyvěráním vody.
Jenže už po deseti metrech je to říčka se silným proudem…
…a po dalších padesáti metrech už je to dravá řeka s divokými peřejemi.
Té vody je prostě strašně moc najednou. Snažím se to vysvětlit dětem, i když mě samotnému to není úplně jasné. Vloni jsme se totiž byli podívat na pramen Labe. A to je takový slabounký a neduživý čůrek vody, že by ho člověk na chvíli zastavil dlaněmi. Tenhle vodní živel je k nezastavení.
Chci se podívat ještě dál, okolo pramene a po druhé straně proudu Ainu vede stezka. Ale to už je úzká a po deštích rozbahněná cestička nad strmým srázem. Péťa s Filipem a Tripem se vrací k autu, já s Niky pokračujeme. Jednoho člena výpravy budu zase jistit v pohodě. Prvních sto metrů je cesta hodně špatná, jdeme krok-sun-krok, dál už je to výrazně lepší.
Asi po dvou kilometrech dorazíme k vodopádu Moulin de Saut na říčce La Serpentine, která se vlévá do naší dravé Ain.
Opět fantastická podívaná na z výšky padající velké množství vody. Ta se dole tříští o obří balvany, omílá je a vzdušný proud žene vodní mlhu zpátky do oblak. Vodopád má na výšku odhadem asi třicet metrů a zřejmě i díky předešlým dešťům je vody velké množství.
video – vodopád Moulin de Saut
Pobudeme tu asi dvacet minut, projdeme se okolo a otáčíme se zpátky.
Z jedné zatáčky v lese se na nás vyřítil veliký lesní traktor a my se ho dost lekli. Díky hučení silného říčního proudu jsme ho vůbec neslyšeli předem.
Cestou si povídáme, bavíme se o všem možném. Niky přemýšlela a pak prohlásila: „Já si Francii vždycky představovala jako luxusní restauraci, ve které přijde nóbl číšník a řekne: „„Bonžůr, dáte si žabí stehýnka, nebo šneka?““ A ona je to zatím nádherná příroda a úžasné vodopády.“
V autě jsme v šest hodin a přejedeme asi třicet kilometrů…
…na místo Dinosaures a Loulle.
Tím jsem chtěl udělat radost Fildovi. Dinosaury má od mala rád (asi jako všichni kluci), ale tohle nás moc nenadchlo. Je to holá skála, kde jsou barevně zvýrazněné prohlubně v zemi. Jsou to vytlačené stopy různých pravěkých zvířat, ale my vidíme jen různobarevné fleky na skále. Podle popisu vzácné geologické naleziště miliony let starých otisků dávno vymřelých zvířat, ale za nás? Dinopark je lepší, jedeme dál.
Pár minut před osmou parkujeme na nájezdy na štěrkovém plácku v lese u vyhlídky Belvédére des 4 Lacs, tedy vyhlídky na čtyři jezera. Jsme v lese, je tu relaxační klid a nedaleká vyhlídka je příjemným završením dobrého dne.
Při lepení puntíků naší trasy na Leonida jsme vyrušili včelku, která se z nich snažila sbírat pyl. Trochu jsme jí zmátli, chudinku.
Dnes na nás na všechny padá nějaká únava, psaní deníku si nechám na ráno. V deset už všichni ležíme v obýváku na rozestlané posteli a Niky nám čte příběh, který sepisuje cestou. Je to další díl ze série o vlčích smečkách a moc se nám to líbí.
Tak vyčůrat, vyčistit zuby a v půl jedenácté už ležíme s čtečkou před očima.
Dnes najeto 80 km.
Dobrou noc – bonne nuit.
Pozdní dodatek: při nočním venčení Tripa se nad stromy začne blýskat, jsou slyšet výstřely a nízko nad námi přeletí stíhačka. Po návratu se na mě Péťa podívala a zeptala se, jestli bychom se neměli podívat na zprávy…
Ještě, že spíme schovaní v lese.