DEN DEVATÝ
V noci nic neodpalovali, a nakonec to tady nebylo tak hrozný. Neokradli nás, jak mě na Marseill upozorňoval Franta, jen ta doprava a hluk je tu horší. Proti předešlému spaní v přírodě je to propastný rozdíl.
V osm ráno je venku 18°C a do oken se nám dere vycházející slunce.
Beru Tripa a foťák a jdeme se na chvíli projít. Nakonec je z toho zase asi pětikilometrový výšlap na vysoký kopec. Jak vždy doporučuji na každou túru pořádné boty, tak já byl zase jen v nazouvácích. Do strmého kopce po rozdrolených kamenech je to špatná výbava.
Okolo vyšlapané cestičky rostou nízké a pokroucené borovice a do toho hulákají cikády svou píseň lásky.
Pod vrcholem jsou nějaké betonové budovy a velké ocelové nádrže. Představuji si, že je to tajný vládní program na vymývání mozků, nebo uchování ukradených lidských embrií. Ale asi to bude jen zdroj pitné vody pro Marseille.
Rád bych napsal, že ten výšlap za to stál, ale zas tak moc mě výhled na ropnou rafinérii neuchvátil.
V devět jsme zpátky, z nazouváků mě bolí chodidla a je 24°C.
Nasnídáme se a na nás nezvykle brzy odjíždíme v deset hodin.
Dojedeme asi dvacet kilometrů na pláž, cestou nabereme vodu a já si všímám samolepky dalších českých cestovatelů.
Pláž je skvělá, ale fouká velice silný vítr, který nám žene písek nejen do očí.
I průmyslové okolí není moc pěkné, tak odjíždíme a volíme cestu do vnitrozemí.
Do cesty se nám staví železniční podjezd s výškou 2,8 metru. My máme na výšku 2,9m. Projedeme, nebo ne? Spoléhám na to, že číslo na značce je vždy nižší, tak jdu do toho a ono to vyšlo.
Opět přidávám pár fotek cestou:
Před druhou hodinou se vydrápeme na opuštěné místo nedaleko Pond de Gard.
Je to necelý kilometr a já si tam zaletím dronem. Tam to jde hladce, zpátky proti silnému větru už je to horší. Ale náš létavec to dokázal.
Hned po dosednutí přijedou dvě zánovní endura BMW GS s německými SPZkami a s jejich piloty se dáme do řeči. Jeden mluví dobře česky a to mě dost překvapilo. My jsme se totiž ve Francii potkali s Polákem, co žije v Německu a má za ženu Češku.
Jdou na most, tak zatímco nám Péťa uvaří a naservíruje polévku, pohlídáme jim motorky s výbavou.
Po krátké siestě se projdeme lesíkem k akvaduktu Pont de Gard. Ten je 49 metrů vysoký, 275 metrů dlouhý a byl postaven v 1. století před naším letopočtem, kdy jižní Francie tvořila provincii starověkého Říma. Skládá se ze tří na sobě stojících arkád a byl součástí kanálu, který přiváděl vodu do města. Vedení má spád 4 milimetry na metr, některé kvádry, ze kterých je postaven váží až šest tun a celý akvadukt byl postaven bez malty, tedy suchou cestou. Vzdálenost mezi konečnými body vodního kanálu byla asi 50 kilometrů a výškový rozdíl mezi nimi je přibližně 15 metrů. Průměrný spád vody na jednom kilometru se tedy pohyboval okolo třiceti centimetrů na jeden kilometr, to je asi 0,3 milimetru na metr. Vodovod končil ve městě Nimes, odkud voda tekla trubkami do kašen. Po dokončení kanálu přitékalo do města za den asi 20.000 m3 vody, což prý stačilo pro potřeby římského města. V roce 1985 byl most zapsán na seznam světového dědictví Unesco.
Nedovedu si představit, jak ho dokázali postavit, s tak velkou přesností bez využití těžké techniky a přesných měřících zařízení, a hlavně s takovou výdrží. Vždyť je přes dva tisíce let starý. WOW!
Sice je tu spousta turistů, ale i tak to ve mně zanechá silný dojem. I okolí je moc pěkné.
Nedaleko stojí další pěkný most, po páté k němu přejíždíme. Je jím Saint-Nicolas-de-Campagnas Bridge, tedy most svaté Nikoly z Campagnasu. Chtěl jsem na něm vyfotit naši Nikču, ale stojím na špatném místě u silnice, tak tam dojdu sám a vyfotím ho jen z jedné strany.
Byla to jen chvilka a my jedeme dál.
V půl sedmé zastavuji po malé terénní vložce na plácku nedaleko od olivových hájů.
Trochu mě znervózňují vystřelené nábojnice, ale snad je to jen na plašení ptáků a ne turistů.
Péťa s dětmi si pustí film, já jedu písmenka na klávesnici.
V půl jedenácté už ležíme a utišil se i ten silný vítr. Snad to bude dobrá noc.
Dnes jsme se přesunuli o dalších 130 km.
Bonne nuit.