DEN OSMNÁCTÝ
Tak zvony nás vzbudily až/už v šest ráno. Z pelíšků se hrabeme po osmé a vítá nás jasný den s teplotou dvacet stupňů. Je to vítaná změna.
Los Masos má rozlohu 5,71 km2, jeho nejvyšší bod leží 654 m.n.m. a žije tu necelá tisícovka obyvatel.
S Tripem si projdu okolí a utrhnu pár nektarinek v přilehlém sadu.
Po snídani odjíždíme přesně v 11:15. Poznal jsem to podle bimbání zvonů, které se s námi loučí.
Ve městě Prades nakupujeme v U marketu a Péťa má bod za první Čechy na cestě. Je to pět kluků, co jedou velkým Nissanem Patrolem do Španělska. Navzájem si popřejeme šťastnou cestu a my pokračujeme v nákupu.
S Filipem jsme hledali paštiku, která nám tu moc chutná. Našli jsme jinou, měla buď 250, nebo 500 gramů. Bereme tu větší a já nevím, jestli bude dobrá. Při nejhorším jí vyhodíme. Na to ten náš rozumbrada prohlásil, že to nevadí. Hlavně, že je to velké balení za výhodnou cenu 😊
Kuličky do mléka snad budou také k jídlu.
Vyjíždíme od obchodu a Niky mi radí: „Tati, budou kopce, támhle je pumpa, radši dotankuj. Ať to není, jako posledně“. Chytrá holka. Po tátovi.
Další dnešní cíl je Villefranche-de-Conflent. Uzmeme si poslední volné místo na velkém, neplaceném parkovišti a minutu po nás přijíždí další obytňák. Tak tomu se říká za minutu dvanáct, i když bude jedna.
Odcházíme na místo s názvem Grotte des Grandes Canalettes. Vstupné 11 euro dospělý, 6 euro za dítě. Dospělé berou od dvanácti let, ale Niky mi pán na pokladně počítal ještě za dítě.
Nevím, jak popsat to, co jsme viděli a nevím, které fotky sem přidat.
Jednotlivá přídavná jména jako famózní, jedinečné, strhující, dechberoucí, unikátní, excelentní, brilantní, nebo grandiózní to plně nevystihují. Určitě libovolná kombinace těchto výrazů. A fotek mám asi dvě stovky, to se pak těžko vybírá pár nejlepších.
Grotte des Grandes Canalettes je jeskynní systém, jehož celková známá délka je přes 26 kilometrů. Vstup do nich je ve 443 m.n.m., jsou z vápence, panuje tu stálá teplota 14°C a jsou zapsány v seznamu kulturního dědictví Unesco.
Jeskyně náhodně objevil hydrogeolog a specialista na podzemní svět M. Motte v roce 1957.
Jeskyně jsou velice rozsáhlé, jednotlivé prostory obrovské a různobarevně nasvícené. Trasa s popisy a vysvětlivkami pro turisty je pár set metrů dlouhá a propojená různě velkými, nebo malými průchody. Všude se může libovolně fotit a natáčet. Není to jako na té podzemní řece ve španělské Moncofě.
Jednotlivé útvary jsou až neskutečně úžasné a některým trvalo až 350.000 let dorůst do dnešní podoby.
video – Jeskyně Grotte des Grandes Canalettes
V přilehlých suvenýrech si děti koupily malý Ametyst. Radost jim nekazí ani to, že je sem dovezený z Brazílie.
Nedaleko je ještě pár modelů dinosaurů. To nesmíme vynechat.
Péťa do jeskyně nechtěla, byla v domečku s pejskem. Teď se k nám oba přidali a jdeme ještě do jedné, volně přístupné jeskyně.
Ta už není tak pompézní, chybí v ní všechny ty úžasné stalaktity, stalakmity a podobné útvary, ale i tak je to skvělá podívaná podkreslená vážnou hudbou linoucí se ze skrytých reproduktorů. Dech nám vzalo hlavně velmi strmé stoupání po betonových schodech.
Tady už nestrávíme dvě hodiny, jako v předešlém komplexu a můžeme vyrazit na obhlídku opevněného centra městečka.
Děti s Péťou prolézají skoro všechny obchůdky se suvenýry a Trip tu má spoustu psích kamarádů. Spousta čumáčků a vrtění ocásky.
Dronem si zaletím k nedaleké pevnosti Fort Libéria z roku 1681. Ta je s městečkem propojená podzemní chodbou, ve které je 734 schodů. V roce 1925 byla prodána do soukromých rukou, měl se z ní stát domov důchodců pro námořníky. Dalším majitelem se stal v roce 1955 Marcel Puy, který jí věnoval jako svatební dar svojí manželce. Pro veřejnost je pevnost otevřená od roku 1987.
I toto místo je zapsané v seznamu světového dědictví Unesco.
Přejíždíme 20 km na parkoviště u turistického informačního centra a nedaleké průmyslové haly. Z té se podle Googlu vyklubala pěstírna žampionů a na střeše jí neustále hučí klimatizační jednotky.
Parkujeme hned vedle zřícenin La Bastida Olette.
Zrovna když jsme s Filipem šli kolem informací, přijela mladá paní a volala na nás, jestli něco nepotřebujeme. Omluvil jsem se a ona nahodila angličtinu. Vzala mě do centra, dala mapu a poradila pěkná místa, kam se podívat. Zná naší malou zemičku, konkrétně Plzeň. Poděkoval jsem jí a ona se zeptala, jak se poděkuje česky. Dekuju.
Mezitím v obytňáku: Filip přiběhl k autu a úpěnlivě volal: „Mami, táta odešel s úplně cizí ženskou! Ona mu něco říkala, já jsem jí vůbec nerozuměl a nevím, co tam budou dělat!“ Přitom prý měl oči na vrch hlavy a ve tváři úplně vyděšený výraz.
V autě hygiena, pohádka, víno, zuby a po jedenácté do hajan.
Dnes ujeto 25 km. Příště to budeme muset někde dohnat.
Bonne nuit.