DEN DVACÁTÝ
Je to tady klidné místo, na noc jsme se prohodili. Péťa s Niky dole, já s Filipem nahoře. Já si polepšil, Péťa pohoršila. Nahoře je to větší, je tam tepleji a pohodlnější matrace.
Vstáváme v devět, venku je 10°C, kolik mají holky dole se radši neptám.
Ke snídani jsem nám naladil španělské rádio. Jsme totiž jen pár set metrů od hranic.
Po snídani sypu do nádrže na vodu kyselinu citronovou, jak nám poradil náš pan Beran. Filip se ptá, co a proč to tam dávám, že kyselina nás rozežere. Vysvětluji mu to. Navíc přidávám, že od něho chci mít klid a večer se půjde sprchovat první.
Odjíždíme před jedenáctou.
Přes městečko Porte-Puymorens jsme se chtěli dostat k jezeru Etang de Lanout, jenže cestou je zákaz pro vozidla širší, než 2,2 metrů. Byly tam betonové zátarasy a těmi jsem se neprotáhl. Otáčíme se a mě to moc mrzí. Podle fotek je tam krásně a chtěl jsem si vyšlápnout asi 5 km na vrchol Pic Carlit (2.921 m.n.m.).
Projíždíme pětikilometrový Tunnel du Puymorens za 14,5 euro.
Pétě se podařilo přihlásit za děti do aplikace Tečka a konečně tak získat certifikáty k PCR testu na Covid. Po dvaceti dnech jsou sice propadlé, ale aspoň máme důkaz, že děti jsou ve Francii legálně.
Po silnici M22 jedeme směr Andora. Do tohoto knížectví nejedeme, protože bychom museli jít na testy proti Covidu a zaplatit si je. Chtěl jsem nás vyfotit alespoň u celnice, ale několik kilometrů před hranicí nás zastavuje kontrolní stanoviště.
To je dnes už druhý silniční kiks. Mě už by to stačilo.
Při cestě zpátky zastavuji na malém plácku a fotíme majestátně plachtící kondory. Filip tvrdí, že jsou to orli. Tak nevím.
Péťa pouští Niky na chvíli dopředu.
V Tarascon-Sur-Ariége malý nákup a beru naftu.
Jsme 1.300 m.n.m. a já jsem strachy zpocenej. Přes průsmyk Port de Lars (1.517 m.n.m.), jsme sem jeli děsnými serpentýnami, uzounkou silničkou, nad strmými srázy, do prudkého stoupání. Místy jsem jel i na jedničku a vyhýbání se s protijedoucími auty bylo občas na milimetry těsné. Pétě je špatně.
Silnice D18 není pro velká auta, ale dali jsme to.
video – Serpentýny na Etang de Lers
U jezera Etang de Lers je chladno a stojí tu policejní vrtulník. Ten po chvíli odlétá a takhle zblízka je to pořádný rachot.
video – Vrtulník Etang de Lers
Sbalíme se a jdeme na malý výlet.
Pán v informacích mi za 3 eura nabízí kartičku, do které si děti mohou cestou obtisknout razítka na jednotlivých stanovištích. Řekl jsem mu, že mám dvě děti a za to už je lahev francouzského vína.
Okruh je prý pro děti ideální a zabere nám 30–40 minut.
Držíme se značení na kamenech a stoupáme do kopců.
Přibližně po dvou hodinách nám dochází, že to asi nebude ta dětská trasa. Není tu signál, nenačte se mi mapa, směr jen odhaduji.
Takže snadná a jednoduchá dětská trasa se nám protáhla na 15 km a necelé čtyři hodiny s převýšením asi 350 metrů.
Zpátky jsme před osmou a venku je příjemných 18°C.
Dopíšu si poznámky k dnešku a s lahvinkou dobrého vína mi to jde snadno.
Hygiena, něco do žaludků a po večerní procházce s Tripem do pelíšků.
Venku jsou slyšet jen tlumené zvuky z okolních obytňáků a cinkání zvonců pod kravskými krky.
Mraky sestupují níž a pohlcují vrcholky hor stejně, jako okolní zvuky. Stmívá se a s ubývajícím světlem klesá i teplota.
Dopíjím víno a je mi fajn.
Info k nočnímu uspořádání: děti spí v obýváku, dospělí v ložnici.
Dnes jsme ujeli 105 km.
Dobrou noc.