DEN DVACÁTÝ PRVNÍ
Průběh noci:
V půl třetí mě probudilo dusné horko a vydýchaný vzduch. Otevírám střešní okno v ložnici a Péťa se ptá, co to cinká. Po silnici okolo prochází několik krav a dávají o sobě vědět zvonci na krcích.
Přivírám střešní okno. Silně prší a rozstřikující se voda nám skrápí peřiny.
Čtu si.
Nad námi zuří silná bouřka.
Blýská se a hřmí.
Trip se bojí, hlasitě funí a tiskne se ke dveřím do koupelny.
Dochází mi, že pokud bude takhle mokro, sjezd z těch prudkých serpentýn nebudu riskovat s ohledem na naši velikost a váhu. Jsme tu uvězněni.
Odjíždíme v poledne, to už silnice trochu oschly. Jsem rád, že jsme v mracích. Péťa aspoň nevidí ty prudké srázy.
Dostáváme se pod úroveň mraků, fotím pavučiny pokryté ranní vláhou a moje spolujezdkyně si „užívá“ výhledů.
Já si dodatečně uvědomil, že Péťa je na tom nejhůř. Já s dětmi sedíme na levé straně auta, tedy uprostřed silnice. Při míjení se s protijedoucími auty jsme v pohodě, vidíme jen ta auta. Ale Péťa je vždy těsně u strmé skály, nebo nad hlubokými propastmi. A věřím, že to musí být hnusný pocit.
Sjíždíme ze serpentýn dolů a Péťa si brouká „Spomal´ máš privysokú rýchlosť, máááááám sa bať“
Navrhuji, ať se podívá na net na možnost doplnění vody, nemá signál. Další popěvek je od Nightwork: „Čekám na signál, ten z nebe nepřichází, a tak čekám dál.“
Projíždíme městečkem Bougareit.
V Saint-Lizier se najíme v Mekáči.
Na parkovišti prohlížím auto. Při jednom velice úzkém vyhýbání jsem to špatně odhadl a štrejchnul o roh domu. Tohle místo už jsem opravoval po cestě do Británie.
Pár momentek na další cestě.
V osadě Couvet vypouštíme nádrže a chtěli jsme dotankovat čistou vodu. Předešlé automaty byly zdarma, nebo se platí dvě eura. Mám dvoueurovou minci, ale tady je to nesmyslně na dvě jednoeurové. Ty nemám, máme smůlu.
Děti si tu málem adoptovaly asi toulavého psa, kterého pojmenovaly Miky. Dali jsme mu napít a nějaké mlsky k jídlu, Trip se mohl pominout vzteky.
Cestou jsem zahlédl další obecní studánku. Zastavuji, doplňuji vodu.
Zaparkovat jsme chtěli u jezera Lac de Génos-Loudenville ve městě Aranvielle.
Na náš vkus je tu moc lidí, atrakcí a hluku. Jediné klidné místo je u hřbitova, nedaleko pěkného hrádku.
Okolo chodí spousta turistů, tady se mi nelíbí, volíme odjezd.
Dáváme si další porci strmých serpentýn s výjezdem na Col-d´Aspin. I tady se jede jedna z etap na Tour de France a mají tu nový asfalt.
V půl sedmé stavím v průsmyku Col-d´Aspin ve výšce 1.490 m.n.m.
Děti si hrají, Péťa připraví jídlo, já to venku ugriluji.
Okolo projíždí kamion s dlouhým návěsem plným dřeva. Toho bych nechtěl potkat v těch prudkých zatáčkách.
Připravuji si rumovou náladu, teta Eva by ze mě měla radost. Aneb, s Tuzemákem do celého světa.
V deset večer je venku bílá tma, nízké mraky pohlcují zvuky. Připomíná mi to náš nocleh v Norsku nad Trolí stezkou.
Pustíme si film. Po půlnoci se jdeme ven vyčurat a čelovkou promítáme fantastické stíny na plátno z bílých mraků. Jen mi to nešlo vyfotit.
Dnes jsme ujeli 175 km.
Bonne nuit.