DEN DVACÁTÝ TŘETÍ
Po přehnání bouřky byl klid a my se vyspali do polorůžova.
V osm hodin je sluníčko kus nad obzorem, úplně jasná obloha a 15°C. Péťa nabírá vodu do nádrže.
Dnešní plán je výstup na Pic de Campbieil s vrcholem ve výšce 3.173 metrů nad mořskou hladinou.
Do batohu si balím bundu, náhradní tričko a ponožky, dvě lahve vody, svačinu.
Vyrážím v 10:10 a rodina se se mnou srdceryvně loučí, snad kvůli těm hadům? V Pyrenejích totiž žijí tři smrtelně jedovaté druhy a včerejší setkání s jedním živým exemplářem mám stále před očima.
První kilometr se jde víceméně ve stejné rovině, nad břehem jezera. Teoreticky mi tedy zbývá ještě pět kilometrů s převýšením jeden kilometr, tedy 200 metrů na jeden kilometr. Vychází mi průměrný sklon 20 %. Ale ono to bude samozřejmě zase trochu jinak.
Na konci parkoviště je zával z balvanů a kamení, co se sem kdysi zřítily z vedlejší skalní stěny.
Fotím se u prvního sněhového pole.
Držím se vyšlapané stezky podél jezera a po kontrole v navigaci zjišťuji, že jsem měl odbočit vlevo do kopce. Vracím se asi o půl kilometru zpátky a už teď mám v nohách jeden kilometr navíc.
Začínám stoupat, funím jako Leonid cestou do serpentýn a hodinky mi při kadenci 101 tepů za minutu ukazují mírnou zátěž – spalování tuků
Už podruhé předcházím pána s paní, co jsem je minul za parkovištěm. Získali náskok, když já jsem bloudil.
Cesta se klikatí vzhůru.
11:00 Mám za sebou 2,3 km a jsem ve výšce 2320 metrů. Na protější skalní stěně jsou zbytky špinavého sněhu.
Po třech kilometrech sestupuji do 2.270 metrů. Zatím se nějak motám nahoru a dolů. Jsem zvědavý na ten sklon před vrcholem. Loučím se s jezerem.
Tohle je vrchol, na který mám vylézt? Vede tam vůbec nějaká schůdná cesta? Vždyť já nejsem kamzík, mám jenom dvě nohy.
Mám za sebou půlku cesty. Tu snadnější. Teď už jen přibližně tři kilometry a o 900 metrů výš. Mám před sebou tedy průměrný sklon 30 %. Průměrný…
Míjím vodopád a krajina kolem mi připomíná Norsko.
video – Pic du Campbieil vodopád
Zatím mám luxusní počasí. Mírná oblačnost, slabý větřík.
V kamenném bludišti se špatně orientuje. Musím si hlídat občasně vyšlapaná místa v hlíně, nebo skalní mohylky vztyčené předešlými turisty. Jenže jak se kochám okolím, občas sejdu z cesty.
Aha. Tak ten předešlý smýšlený vrchol není ten můj. Je to Pic d´Estaragne s vrcholem v 3.006 metrech. Já mám vyšší cíl.
12:20 Jsem v 2.580 metrech u pěkného malého jezírka a jsem výš, než je nejvyšší vrchol Thajska, Doi Inthanon v 2.565 metrech. Jenže ten byl snažší, tam jsme s Tomášem dojeli autem.
Bavím se se španělským párem. Nejdou na vrchol, ale cesta zpátky stejnou trasou se jim zdá moc těžká a krkolomná (dávám jim za pravdu – mě to čeká, až se budu vracet), chtějí jít jinudy. Ukazují mi to v mapě a jejich okruh odhaduji na čtyřicet kilometrů. Klobouk dolů.
12:50 2.620 m.n.m. Mění se barva okolních kamenů, připomínají mi zrezlé železo. Fouká hodně silný vítr a to jsem ještě v závětří za horou.
13:00 Mám za sebou šest kilometrů a jsem v 2.830 m.n.m. Schovávám se do závětří za velký balvan, užívám si ten famózní výhled a svačím. Jsem v podobné výšce, jako je Pic de Midi (2.877 m.n.m.), kam vede lanovka. Začínám pociťovat únavu.
13:30 Mám za sebou 6,5 kilometrů těžkým terénem, jsem v 2.980 m.n.m. a na vrchol mi vzdušnou čarou zbývá jen 600 metrů. Musím se dostat už jen 200 metrů výš. Ženou se tmavé mraky, snad nezmoknu.
Jsem ve třech kilometrech. Pálí mě lýtka, studený vzduch štípe na plicích, lapám po dechu, brní mě konečky prstů.
O pár metrů výš už zase odpočívám nad dalším sněhovým polem. Výhled je nepopsatelný.
Dochází mi síly, ale teď už to nemůžu vzdát. Jsem blízko, mrzelo by mě to.
Jsem v 3.080 m.n.m. Sklon stoupání je vražedný.
Kde je ten chlápek, co mě před chvílí předešel?
Budou dvě hodiny, zase odpočívám.
14:00 3.140 m.n.m. Silou vůle se přesvědčuji, nezastavovat dříve než každý dvacátý pátý krok. Lapám po dechu, vždy mi chvíli trvá, než se vydýchám.
video – Pic du Campbieil výšlap
Nemám sílu sundat batoh a vyndat foťák.
Povoluji si odpočívat po každém patnáctém kroku.
14:20 Po 7,3 km jsem v 3.173 metrech na vrcholu pyrenejské hory Pic du Campbieil. Ještě nikdy jsem nebyl tak vysoko. Euforie přebíjí únavu.
Sedám si na kámen, svačím, odpočívám. Je jasno, téměř bezvětří, jen občas přes strmý sráz zavane mírný poryv větru.
Mraky jsou hluboko pode mnou a já zjišťuji, že Pyreneje jsou obrovské. Vrcholy okolních hor se táhnou do nedohledna všemi směry. Po dlouhé době si připadám, jako vládce světa, který shlíží na své panství shůry.
Sněžka by byla hluboko pode mnou, naopak vrchol Mount Everestu by byl ještě o necelých šest kilometrů výš. Zakláním hlavu, je to úděsná představa.
video – Pic du Campbieil vrchol
Jsem tu sám a snažím se to vše zapamatovat, je to úchvatný pocit. I když sedím a odpočívám, srdce mi pořád tluče zrychleně. To dělá ten řídký vzduch?
Nemůžu se té horské nádhery nabažit. Nechce se mi odsud, ale musím. Cestou nebyl signál a s Péťou jsme se dohodli, že pokud se nevrátím do devíti večer, bude alarmovat záchranáře. Tyhle sólo výstupy v těžkém terénu s minimem ostatních, totiž nejsou úplně bezpečné. A pomyšlení na jedovaté hady nás také moc neuklidnilo.
Přesně ve tři hodiny utahuji pásek na kalhotách, nahazuji batoh na záda, odcházím.
Nejprudší klesání sbíhám, nejde to moc ubrzdit. Drobné kamínky kloužou pod podrážkami, větší kameny se sypou ještě několik desítek metrů dolů.
Fotím se na velkém sněhovém poli, stavím sněhuláka. Oživím ho pojmenováním Cimpbi. Sníh je vlhký a dost studí.
Scházím stejnou cestou. Konečky prstů se mi postupně prohřívají, vrací se mi do nich cit. Až se mi přestane motat hlava, bude to zase dobré.
Dolů už tak nefuním, ale mám vyšší tep. Ze spalování tuků jsem se přesunul do aerobické zóny. Jen nevím, co to pro mě znamená. Mám být v klidu, nebo si dělat starosti? Pokračuji.
Na tyhle túry si neberu žádné energetické nakopáváky. Jedu jen z malých svačin a z toho, co mám v sobě. Svačiny jsem snědl, energie dochází.
Nějak jsem zase sešel z cesty a vodopád obcházím z druhé strany. Jsem mimo cestu a to není dobře. Opatrně slézám přes různě velké balvany. Kdyby se mi stalo něco zrovna tady, asi mě tu nebudou hledat. Ale vrátit se kus nahoru už nezvládnu. Musím to zvládnout.
Zjišťuji, že ten poslední úsek podél jezera není tak rovný, jako mi připadal na začátku cesty, při plné síle. Chvíli jdu dolů, chvíli nahoru. I mírné stoupání mi dělá problém a já překvapivě často musím odpočívat. Na druhou stranu je dobré, že mě ještě něco překvapuje. Že ještě nejsem úplně otupělý. Mozek mi stále funguje, na rozdíl od svalů.
Mám signál, píšu Pétě, že jsem v pohodě a zbývá mi poslední kilometr a půl cesty. Ten se nakonec protáhl asi na hodinu. Vážně mi to vůbec nešlo. Prostě jsem nemohl.
U auta jsem v šest večer. Péťa mě objímá, děti křičí nadšením, Trip má erekci. Mám slzy na krajíčku a z Tripa to není.
Ušel jsem 14 kilometrů, nastoupal celkem 1.572 výškových metrů a spálil 1.960 kcal.
V hodinkách je přednastavená doporučená doba na třicet minut cvičení denně. Dnes mám splněno. Prý jsem cvičil 347 minut.
Ne, že bych si sáhl na dno, ale už jsem ho asi zahlédl. I když nevím, kde mám limit. Třeba bych to dal celé ještě jednou, kdyby šlo o život.
Chvíli sedím před autem na židličce, odpočívám a myslím na Pafa. Když jsme se spolu bavili naposledy, poradil mi jak s batohem. Já měl vždy celou jeho váhu na ramenních popruzích a po každé túře mě vždy děsně bolela záda. Nedovedl jsem si představit nějaký vícedenní trek s velkou a těžkou krosnou. Ty spodní popruhy mi překážely, už několikrát jsem je chtěl dát pryč. Jenž správně je to tak, že váhu batohu roznáší právě ty spodní popruhy na kyčle a ramena nic netáhnou. A je to přesně tak. Záda mě vůbec nebolí. Takže ještě jednou, díky Pavle.
Dnes v noci a celý zítřek má být tady nahoře špatné počasí a silný déšť. Všichni si dáme sprchu (mě to dost probralo), Péťa doplní vodu z čistého pramene a volíme odjezd dolů. V silném dešti bych to zase nechtěl riskovat.
V sedm večer startuji, jsme v mracích a ochladilo se na 12°C.
Včera jsme se cestou nahoru problematicky míjeli odhadem s padesáti až sedmdesáti auty. Teď večer jsme jich cestou dolů potkali přesně šest.
Dnes večer budeme spát v městečku, kde parkujeme v osm večer. Na parkovišti je Intermarché, benzínová pumpa a pizzerie.
Naftu dotankuji hned, obchod si necháme na ráno a pizzu si objednáme do auta. Dali jsme si Jambon a Napoli a obě byly vynikající. Dopřáli jsme si luxus večeře v posteli, po ní už jen vyčistit zoubky a do hajan.
Po desáté hodině je venku 16°C, poprchává a my spokojeně usínáme.
Dnes ujeto 31 km.
Bonne nuit.