DEN TŘICÁTÝ ČTVRTÝ
Dnes ranní klasika: vstávání, krátká procházka, venčení, stlaní, snídaně, zoubky. Filip nakrmí ovečky a v poledne jedeme dál.
Ve městě Vannes měníme nákupní zvyky a zkoušíme velký obchod E.Leclerc.
V půl páté jsme ve městě Carnac, Bretaňsky se to píše Karnag. Jsme totiž v další části Francie, v Bretani, kde na cedulích mají dvojjazyčné nápisy.
Je tu spousta aut, kol a turistů a zatím se nám tu moc nelíbí.
Stojíme na křivém plácku a okolí je dost cítit močí. Trochu vyrovnáme auto na nájezdy a jdeme se projít.
V Carnacu jsou totiž megalitické řady. Je to uskupení neolitických menhirů a dolmenů na více než čtyřech kilometrech. Nejznámější jsou aleje více než 4.000 vztyčených kamenů rozestavěných v souběžných, nebo vějířovitých řadách v délce asi jeden kilometr. Menhiry jsou od roku 1889 chráněny jako historická památka.
Menhiry byly vztyčeny v období neolitu v 5. až 2. tisíciletí před naším letopočtem. Neolitičtí obyvatelé Bretaně zvládali manévrování s těžkými kameny pomocí kůlů a provazů, což prokázalo mnoho experimentů. Největší menhir u obce Locmariaquer váží 300 tun a tvoří ho dvacetimetrový žulový kámen.
Řady se táhnou borovými lesy a vřesovišti a jsou pozoruhodným důkazem organizační schopnosti dávných obyvatel tohoto kraje.
Místo je rozděleno do několika částí. V každé řadě jsou menhiry uspořádány v sestupném pořadí a každá část navazuje pod určitým úhlem na předchozí. V průměru kameny váží 1 – 2 tuny, ale mnoho z nich je mnohem těžších. Každá řada končí více či méně viditelným megalityckým ohrazením. Přerušení řad je důsledkem poškození v průběhu staletí včetně výstavby přilehlých budov.
Účel těchto útvarů není dodnes jistý, na toto téma bylo vypracováno mnoho studií a výzkumů.
V zimním období (říjen – březen), je možné se k menhirům přiblížit neomezeně, během letní sezóny je přístup regulován z důvodu velkého množství turistů a možnému poškození kamenů. Prohlídky v létě jsou možné pouze ve skupinách s průvodci.
Nedaleko stojí kostelík Chapelle Saint-Michel s pěknou vyhlídkou do okolí.
Projdeme si pár kilometrů lesíkem i kolem oplocených kamenných řad až k malé rozhledně a vše náležitě dokumentujeme.
Takže kdo přesně to tady postavil? A proč? K čemu tohle místo sloužilo a jaký mělo účel? Na to my asi nepřijdeme.
video – Megalitické řady Carnac
Necítím se tady úplně dobře, těch lidí je tu na mě moc. Pěšky, na kolech, v autech, na segwayích, v turistickém vláčku, nebo velkém a proskleném autobusu.
Ale jinak je Canac moc pěkné místo.
Asi po třech hodinách se vracíme do auta a volíme odjezd. Šlo by najít i lepší místo na spaní, ale celkově nás to tady moc nenadchlo. Úsilí ke vztyčení kamenných řad je úctyhodné, stejně jako jejich stáří. Ale těch šutrů je prostě moc, stejně jako lidí kolem.
Přejíždíme na nedaleký poloostrov a parkujeme na asfaltu u městské pláže v Saint Pierre-Quiberon.
V protisměru nás míjely možná stovky aut v několikakilometrové koloně a my tušíme, že nás to bude zítra čekat při odjezdu.
Pláž je od nás vzdálen pouze 50 metrů. Beru plavky a jdu se smočit. Mořská voda je studená, ale plavání je díky absenci vln skvělé.
V přístavu za ochranným molem je spousta loděk a se zapadajícím sluncem se vytrácí i návštěvníci pláže.
V autě jídlo, sprcha a kolem jedenácté usínáme.
Dnes jsme se přesunuli o 110 km.
Snad tady budeme mít klid. Dobrou noc.