DEN TŘICÁTÝ ŠESTÝ
Dnešní ráno ve zkratce: dobře jsme se vyspali, vylezli z pelechů, ustlali, nasnídali se, vyčistili zoubky a vyvenčili Tripa.
Říkám dětem, že dnes je čtvrtek dvanáctého. Niky na to „jejda“ a Filip radostně zvolal „takže zítra máš narozeniny“ Je pravda, že jsem se narodil v pátek třináctého, ale v minulém století a v září. Takže žádná oslava nebude. Jen zítra bude mít někdo možná smolný den. Snad to nedopadne na nás.
Před dvanáctou odcházíme a jelikož jsem klasický chlap, co zapomíná na výročí, dal jsem Peťulce pěkný kamínek a luční kytičku k včerejšímu dni. Dnes jsme svoji patnáct let a jeden den.
Vyšlapaná pěšina se vine podél mořského pobřeží nad skalními útesy.
Po 2,5 km jsme se zasekli v pěkném zálivu po odstoupení mořské hladiny díky odlivu. Skáčeme po kamenech, na protékajícím potůčku stavíme hráze, svačíme, odpočíváme.
Pokračujeme:
Na malém vršku po 4,5 km se nám otevřel fantastický výhled na volné moře s majáky a nedalekým ostrovem Ille-de-Sein. Padá mi čelist a volám: TO JE BOMBA! Chlápek před námi se vyděšeně otočil a čekal, kdy to odpálím. Ukázal jsem mu prázdné dlaně a omluvil pokrčením ramen.
Na vyhlídce na nejzápadnější místo pevninské Francie s názvem Pointe du Raz, si Péťa s Niky berou Tripa a my s Filipem jdeme ještě dál. Přece neskončíme tam, kde drtivá většina ostatních turistů.
Přes skály, velké balvany a nad strmými propastmi se dostaneme úplně nejvíc na západ, kam je to pro nás ještě relativně bezpečné.
Filip mě chtěl v něčem překonat, tak ho pouštím kousek přede mě. Dostal se tedy dál na západ než já. Je to pro mě obrovská oběť, ale dokázal jsem se přes to přenést.
Díky mořským proudům se z levé strany, tedy od jihu žene obrovská masa vody vpravo, tedy na sever. Přelévá se přes mělčiny okolo skalisek a útesů a vytváří tak silný, divoký a nebezpečný proud. Tady bychom se vyblbli s naším člunem. Jestli by na to tedy stačilo jeho pět koňských sil. Vypadá to na velkou divočinu.
video – Nejzápadnější místo Francie Pointe du Raz
Tohle místo je magicky fantastické. Moc se mi tu líbí, vydržel bych tu ještě dlouhou dobu. Ale není tu signál a Péťa o nás má určitě strach, jestli jsme v pořádku. Je to tady podobné, jako na těch včerejších útesech, ale násobeno deseti.
Posedíme, sníme svačinku, pokocháme se výhledem a opatrně se vracíme zpátky. Na cestách zpátky se stává více nehod. Člověk je unavený a myslí si, že návrat už je v pohodě a blíží se k cíli. To ukolébá ostražitost a zrovna tady by to mohlo mít fatální následky.
Uvědomuje si to i pán s malou holčičkou, kterou sem vzal v šatičkách a slabých střevíčcích? Ale budiž mu ke cti, že se včas otočili a nešli nad těmi nejhoršími srázy.
Když jsme našli holky, Péťa ani moc nehudrala. Tak se možná odvážím zveřejnit i drsnější obrázky z naší výpravy.
video – Drsná cesta na Pointe du Raz
Opět se rozdělujeme. Péťa s dětmi jde kratší cestou po asfaltové stezce, my s Tripem si cestu prodloužíme ještě kolem nedaleké pláže.
Provedu i zevrubný průzkum vojenského bunkru (bohužel nemám čelovku, tak nemůžu dovnitř, i když zrovna tady by to bylo možné).
video – bunkr na Page de la Baie des Trépassés
Po dvanácti kilometrech a pěti a půl hodinách se sejdeme v autě.
Na šestou hodinu přejedeme k nedaleké pláži Plage de la Baie des Trépassés. Beru si plavky, ručník a jdu se osvěžit. Voda tak akorát, zelená vlajka, díky velkému zálivu mírný boční proud, ale velké vlny. Škoda, že se mnou nebyl můj parťák Filip.
V půl sedmé odjezd na dnešní parking. Na naší misi jsme nejzápadněji, teď už zase jen na sever a na východ.
Ve čtvrt na devět stavíme na parkovišti u dětského hřiště v městečku Le Juch. Trénují tu kluci na mašinách, až se jim přáší od kol jejich mopedů.
Hned vedle nás je i veřejná dobíjecí stanice na elektrokola s pumpičkou a základním nářadím.
Vyblbneme se na dětském hřišti,
místní hřbitov mi připomíná Horu křížů v Litvě
a věž kostela zase vypadá jako budhistická stúpa v Thajsku (samozřejmě bez křesťanského kříže).
Nedaleko je stánek místního farmáře. Nabízí vajíčka, salátové okurky a dýně. S tímhle druhem prodeje jsme se poprvé setkali v Nizozemí. V západních zemích je to běžné, u nás asi nemyslitelné. Stánek je totiž volně přístupný, nehlídaný a na malé cedulce jsou vypsané ceny. Vezmu si, co chci a peníze vhodím do malé kasičky.
My ochutnáme domácí okurky.
V autě sprcha, večeře, víno a film.
Okurky jsou vynikající, tak bereme s Filipem peníze a jdeme pro poslední, co na stánku ještě zbyly.
Péťa s Niky se dívají na noční hvězdnou oblohu a všem je nám moc dobře.
Dnes jsme najeli jenom 40 km.
Dobrou noc.