Několikadenní přípravy, balení, stres a dodělávky doma vrcholí. Péťa si připravuje deník a nějak jí to nejde. Radí se s Romanem, jak postupovat, zatím neúspěšně. Asi to budeme muset řešit cestou. Já musím dopustit čerstvou vodu do nádrže, vypustit ty odpadní (na to jsem nějak zapomněl od poslední vyjížďky) a vše zkontrolovat. K několika malým problémům se přidává prokapávající vypouštěcí ventil u bojleru. Buď se to vyřeší samo, nebo to zase budu opravovat po cestě.
Dnes totiž odjíždíme na naší další Velkou cestu, v pořadí už čtvrtou. Tentokrát je naším cílem Itálie. Snad nás tam pustí, Covid se opět dere ke slovu a snaží se přebít to, co se děje na Ukrajině.
Letošní rok je zase takový hektický, tuhle cestu bychom chtěli pojmout trochu víc odpočinkově. Musíme lehce zvolnit a na dovolené si i trochu odpočinout. Snad se nám to podaří. Nemám ani nic připravené. Cestu, trasu, místa k navštívení, nic. Tak snad to nebude moc velká nuda.
V jedenáct dopoledne přejíždíme k mamině a taťuldovi na rozloučení a v 11:15 finální odjezd
Nemáme dálniční známku, tak jedeme po staré cestě na Prahu a přes Říčany na Benešov. Tam nás nějak dohání popolední únava, tak stavíme u silnice v lesíku a dáme si krátkou siestu.
Do Itálie se jede přes Rakousko a tam potřebujeme jejich dálniční známku. Nechci to řešit na poslední chvíli, tak zastavujeme na pumpě Elan v Soběslavi. Tam nemají. Ve Veselí nad Lužnicí také nemají. To samé na další pumpě. Stejně tak Jihotrans a OMV v Českých Budějovicích. Úspěch máme až na Benzině 20 km před hranicemi. Tam jí mají za 285,- Kč. K tomu plná nádrž nafty a hot dog pro Filipa.
Od pumpy odjíždíme ve čtvrt na pět. Cestou se tak kochám naší krajinou a říkám si, jak je u nás pěkně.
V 16:40 přejíždíme CZ/A hranice na přechodu Dolní Dvořiště a o kus dál je rakouská vesnice Vierzehn. Česky je to čtrnáct. Kde jsi? Ve Čtrnáctce…
Po pár desítkách kilometrech Péťa hlásí, že v Rakousku ještě neviděla ukrajinskou vlajku.
Za Linzem jsou na dohled Alpy a venku je 34,5 stupňů.
Na pár minut zastavíme na pumpě BP na protažení. Holky si tu odskočí na toaletu za půl eura. My kluci si vystačíme jenom s křovím u parkoviště.
Nejvíc unavený z cesty je Trip. Ono ho to v přepravním boxu moc nebaví a celou cestu stojí. Na parkovišti se to snažil dohnat.
Někde na dálnici před Salzburgem je velká nehoda a popojíždíme v dlouhé zácpě. Řidiči všech aut zajedou na obě strany dálnice a vytvoří tím záchranářskou uličku. To u nás ještě nikdo moc neumí.
Google nám radí sjet z dálnice a pokračovat jinou cestou. Na té Péťa nachází místo na přespání ve vesničce Bad Vigaun na parkovišti u obchodu. Název zní jak nějaké zaklínadlo, snad nás tu nezačarují.
Od rána si říkáme, co jsme zapomněli doma, co nám bude chybět. A já už to vím. Nevzal jsem si čtečku ☹ A to mám rozečtenou takovou pěknou knížku…
Sluníčko zapadá za nedaleké pohoří a barví oblohu do červena.
Od nedalekého kostela jsou vidět blízké skalní masivy a na hřbitově je klid.
V šatní skříni se nám cestou utrhla jedna police, ale za to přestal kapat ventil pod bojlerem. Jedna jedna.
Další mínus je Filipův batoh, kde má svoji výbavu na cesty s čelovkou i novým nožíkem ode mě. Ale aspoň se s ním neřízne, když už ho nechal doma.
To je začátek…
V půl desáté je venku 26° C a dnes to byl úmorný den. Ujeli jsme 430 km.
Po klasické hygieně zaléháme v zajeté sestavě: Péťa s Filipem v ložnici, já s Niky v obýváku.
Dobrou noc.