V noci jsem si myslel, že se nám blýská na lepší časy. Ale když se k tomu přidalo i silné hřmění, bylo mi jasné, co bude následovat. Velmi silná bouřka s hustým deštěm. Pejsek se klepal strachy a funěl jako po maratonu. Uklidňoval jsem ho a drbal za oušky. Moc to nepomohlo, ale aspoň jsem se snažil.
Nevím, v kolik se to přehnalo, ale pak už jsme spokojeně spali až do rána.
Z pelíšků jsme vylezli nějak po osmé, venku je jasno a 20°C.
Dali jsme si malou procházku po Bad Vigaun a po snídani odjezd v jedenáct hodin.
Jedeme na jih po dálnici A10 a já si všímám, že v Rakousku vůbec nikdo nepřekračuje maximální povolenou rychlost.
Zajíždíme na parkoviště u nádraží v městečku Tenneck, na břehu řeky Salzach. Vydáme se na pohodovou procházku lesem, podél divokého potoka Bluhnbach. Při vyšší teplotě po dešti se odpařuje voda a je takové to lepkavé vlhko, jako v prádelně. Úleva je jen ve vysekaných tunelech nad příkrým říčním srázem.
Odpočinek si dáme na břehu říčky, kde odlovíme kešku, stavíme hráze, po proudu pouštíme dřevěné lodičky a házíme kameny do dravého proudu.
Asi po hodině se vydáme na cestu zpátky a na hlavy nám padá pár dešťových kapek. Následuje silné zahřmění a opět silná dešťová průtrž. Tentokrát nejsme schovaní v bezpečí Leonida, ale musíme vzít zavděk tunely ve skále. V tunelu to dost profukuje a jak jsme zmokli, zebe nás to.
Asi po půl hodině se silný déšť změní na mírné poprchávání, vydáme se lesem zpátky k autu.
Tam jsme před čtvrtou hodinou a já si všímám, že parkoviště není veřejné, ale pro zaměstnance zdejší firmy. Ale snad to nikomu moc nevadilo.
Okolo nedalekého hradu Erlebnisburg Hohenwerfen jen projedeme, protože pořád poprchává.
Najíždíme na dálnici, prší, a Filip se raduje. Zase si začal počítat body za mávání. Taky si vymyslel drsné pravidlo, že pokud mu nezamává alespoň deset lidí denně, nesmí se dotknout telefonu. Ale Péťa mu poradila klauzuli, že pokud nepojedeme po dálnici, nebo bude mít špatný den, nebo nevyjde něco jiného, toto pravidlo neplatí. Měla být právník.
Po projetí soustavou tunelů a zaplacení 13 euro za jakési mýto se obloha vyjasnila a opět se oteplilo.
Kdesi na dálničním parkovišti mezi hučícími kamiony doplňujeme vodu.
Ve Villachu stavíme v obchodní zóně a v obchodě Hofer Péťa kupuje Filipovi baťůžek s lištičkou, který si sám vybral. Má z něj velkou radost.
Na další cestě míjíme odbočku na obec Hermagor. Her je německy pán, magor je asi univerzální ve všech jazycích.
Projíždíme kolem různě ozdobených kruhových objezdů.
Za deset osm stavíme na asfaltovém parkovišti pod sjezdovkou v městečku Arnoldstein. Je tu ticho, klid, příjemné ovzduší a jsme tři kilometry vzdušnou čarou od Slovinských hranic.
Péťa ohřeje polévku, k ní si dáme pečivo. Po střídmé večeři hygiena, stlaní a hurá do peřin.
V půl jedenácté je venku 22° C a v dálce se blýská. Podle předpovědi má v noci silně pršet, snad nás to neodplaví.
Dnes jsme se přesunuli o 195 km jižněji.
Dobrou noc.