Dnes jsme vstali už nějak v půl osmé. Venku jasno, modrá obloha, štěbetají ptáčci a z dálky je slyšet motorová pila. Péťa venčí Tripa, Niky se rozhodla ustlat (pomohl jsem jí) a Filip se schoval do koupelny s telefonem.
Při návratu si Péťa všímá dvou děvčat z Belgie. Mají osobní auto nedaleko od nás, snídají a sedí u toho na zemi. Tak jsme vzali dvě naše pohodlná křesílka a půjčili jim je. Měly velkou radost a určitě jim i víc chutnalo.
Po snídani se balíme a v 9:50 startuji motor.
Chtěl jsem projet Slovinské pohoří Triglav od severu k jihu, ale Pétě se udělalo špatně jen z těch serpentýn a krucánků na mapě, natož v reálu. Tak přejedeme rovnou do Itálie a do Slovinska nakoukneme níže.
V 10:15 vjíždíme do Itálie. Sekání trávy podél silnice tu zajišťují dva pracovníci. Jeden seká a druhý mává praporkem na projíždějící auta.
Hned v první vesničce je cedule se zákazem vjezdu vozidel širších než dva metry. My máme 2,2 m, plus zrcátka. Risknu to, jedu dál a přemýšlím, jak bych se někde otáčel.
Úzkými a křivolakými serpentýnami se kodrcáme za stařičkým Mercedesem a mě těší, že nejsme jediní, za kým se tvoří dlouhá kolona.
Míjíme krásné horské jezero Lago del Predil. Je u něho malé parkovišťátko na pár aut, jedno velké zrovna odjíždí, tak se tlačím na jeho místo. Bereme deku, malou svačinku a foťák a jdeme k vodě.
Voda je krásně osvěžující a nás při ležení na dece hřejí teplé paprsky naší hvězdy.
Péťa leží a čte si, pořád jí bolí kostrč. Niky leží, čte si a nic jí nebolí. Filip se ve vodě ráchá do půli stehen a já si skvěle zaplavu. Ve vodě jsem osvěžil i našeho černouška, aby se nám nepřehříval.
Chvíli jsme s Filipem seděli na plastovém molu pro šlapadla, když asi deset metrů od nás spadl do vody maličký dron. Chvíli jsme pozorovali břehy jezera, kdo se po něm bude pídit, ale nikde nikdo. Tak jsem si pro něj doplaval a vylovil ho. I nadále ho nikdo nehledal, tak je náš.
Odjezd asi po hodině a půl a dalšími serpentýnami stoupáme na slovinské hranice.
Za nimi začíná Triglavský národní park a prudký sjezd utaženými zatáčkami dolů do vesnice Log pod Mangartom. Péťa se těm serpentýnám stejně nevyhnula a já pořád myslím na to, jak jsem v Norsku málem utavil brzdy, když jsem Geirangerford sjížděl na neutrál. Takže zařadit rychlost na jakou bych kopec vyjížděl a průběžně přibržďovat.
Cestou si všímám, že více než polovina aut je tu s českou SPZ. Češi jsou prostě všude.
Ve vesničce stavíme u restaurace a jdeme si dát teplý oběd. Aby si naše kuchařinka občas odpočinula.
K pití slovinské pivo, slovinské minerálky a Filip amerikánskou Colu. K jídlu luxusní hovězí guláš s velkou porcí masa a pečivem, vynikající burgry s hranolkami a zázvorovou polévku s pečivem. Vše vynikající a potěšila nás i velice milá obsluha.
Filipa jen štvalo velké množství poletujících much, ale jíme venku a jsme holt v přírodě.
V polovině našeho jídla přijeli čtyři mladí Češi s dítětem v Superbu a celou dobu nechali běžet motor. Sakra, proč? Jako aby ukázali, že na to mají? Nebo kvůli klimatizaci? Nechápal jsem to a tiše skřípal zuby. Trochu otravné, ale je to jejich věc. Možná proto, že okolní pohoří je tak úchvatné a mě se v tomhle údolí moc líbí, neřeším to.
Díky výtečnému jídlu i okolní scenérii jsem se nechal trochu unést a dal číšnici čtyři eura dýško. Nějak jsem si ještě nenajel ten rozdíl mezi korunou a eurem, ale jí to moc potěšilo.
Před půl třetí odjíždíme a podél řeky Soča sjíždíme skoro na dno táhlého údolí. Tam je maličká odbočka vpravo na silnici č. 401 směr Itálie. Do ní vjíždíme v 15:35 (dnes již podruhé) a jedeme po silnici SR646. Ta by byla ráj pro motorkáře. Krásný, nový, hladký asfalt se spoustou úžasných zatáček a nulový provoz. Na patnáctikilometrovém úseku potkáme jen dvě auta v protisměru.
Cestou vypustíme nádrže a doplníme vodu na místě k tomu určeném v pěkném lesíku a přes další porci úzkých serpentýn vyjedeme do vesničky Villanova delle Grotte Zavarh v 670 m.n.m.
Na parkovišti jsme úplně sami, stejný pocit mám i z celé vesničky.
Filip vylézá z auta a volá: mě dneska děsně bolí žíně! Po chvíli dohadování jsme mu vysvětlili, že jsou to hýždě.
S Tripem se projdu po okolí a u auta si dáme pestrou, studenou večeři.
Dnes jsme se usadili brzy, chtěl jsem sepisovat deník, ale nějak to nedopadlo. Dal jsem si rumíček s količkou a to by se mi pak pletla písmenka. A když jedeme v tom odpočinkovém módu, vyslal jsem do práce našeho létavce.
Do desíti večer jsme si venku vyprávěli strašidelné příběhy. Top byla hláška: kam jde ten zakrvácený chlápek se sekerou? Nevím, jestli děti dnes usnou. A jestli ano, co se jim bude zdát…
Probrali jsme i hororové filmy. Pro mě nejděsivější socialistický film Vlčí bouda, dále Niky animovaný seriál Arcane, 3:15 zemřeš, Studna, Řbitov zviřátek a podobné.
V úplném tichu uléháme v jedenáct večer.
Dnes jsme se přesunuli o pouhých 84 km.
Dobrou noc.