Šli jsme spát pozdě, ale budíme se jako obvykle.
V půl osmé venčím Tripa a teď chvíli přemýšlím, jestli to sem napsat. Ale což, stalo se, jdu do toho: Náš pejsek kadí pravidelně ráno a pak ještě několikrát v průběhu dne. Kdo má podobné zvíře, ten ví, že si místa nevolí podle okolí, ale podle pachu ostatních zvířat. Tentokrát si to naše zvíře vybralo trávník u obvodové zdi jednoho místního domu. Zaujal svoji polohu, zadek přitiskl ke zdi a při mírném bočním posunu začal tlačit. Svůj výtvor tedy umístil vodorovně na drsnou strukturu zdi, přibližně 25 centimetrů vysoko, kde zůstal díky své konzistenci přitisknutý. Samozřejmě sebou vždy nosíme sáčky, psí dílo jsem tedy odstranil a dělal jakoby nic. Fotku nemám.
Niky se v půl deváté protáhla a prohlásila, že jak jsme šli spát až po půlnoci, tak dnes vlastně budeme usínat dvakrát.
Ti, co si dají odpolední siestu to můžou zvládnout i třikrát.
V postelích se válíme do devíti a nejspokojenější je pejsek.
My tři chlapi vyklízíme bitevní pole a necháme holky dotáhnout, ale hlavně ustlat.
Projdeme si nedaleké opevnění, hradby i volně přístupné vojenské muzeum.
Jo a tahle rozevřená šištička z místního jehličnanu mi nápadně připomíná model viru Covid19. Snad to není předzvěst něčeho špatného, protože Itálie byla jeden čas na světové koronavirové špičce.
Takhle vypadá Palmanova na mapách:
A takhle okem našeho létavce:
Z výšky jsou krásně vidět pole úrodné nížiny a v dálce vysoká pohoří.
Naše pestrá a vydatná snídaně:
V půl dvanácté odjíždíme do devadesátkového snu všech Čechů, do Bibione.
Tam to ale žije. Ulice plné turistů, stánků, obchodů, suvenýrů, půjčoven kol, restaurací, slunečních brýlí, lehátek, plavek, opalovacích krémů, sušících se ručníků, klimatizací a kopečkových zmrzlin. Až z toho přechází zrak.
Před druhou hodinou zaparkuji v jedné boční ulici a s Fildou jdeme asi 700 metrů na pláž.
Moře je teplé, jsou mírné vlnky, zvířený písek ze dna a plavou v něm mrtvé medúzy a mořská tráva.
Ale nejvíc jsou tisíce slunečníků a lehátek. Na jednom prospektu byl letecký snímek pláže a jsou jich vážně obrovské šiky.
Bibione je totiž populární přímořské letovisko v Itálii v regionu Benátsko, v provincii Benátky. Patří mezi nejoblíbenější mezi českými turisty. Má necelých 3000 stálých obyvatel, v létě se však jejich počet až zestonásobí!!! Středisko má 8 km dlouhou pláž, která se mírně svažuje do moře.
Město bylo postupně založeno teprve na konci padesátých let 20. století, kdy se začala kultivovat bažina mezi mořem a lagunou a vysázela se rychle rostoucí vegetace (především kanadské topoly). Největší rozmach letoviska započal v osmdesátých a devadesátých letech. Po pádu železné opony nasadili místní hoteliéři nízké ceny, které přitáhly, mimo jiné, českou, slovenskou a polskou klientelu. Ta, společně s rakouskou, německou, nebo švýcarskou klientelou patří mezi tradiční návštěvníky letoviska.
Bibione se dnes řadí mezi nejvýznamnější prázdninové destinace na severu Itálie. Je proslulé svoji neobvykle širokou pláží, která je každoročně ceněna jako jedna z nejlepších pláží v Itálii. Letovisko poskytuje kvalitní infrastrukturu a širokou míru využití. Jako první nabídlo Bibione zcela nekuřáckou pláž v celé Itálii. Mimo hotely u pláže nabízí především ubytování formou apartmánů a letních vil.
Samozřejmě jsme tu zanechali naší stavitelskou stopu. Aspoň na pár minut, než nám hrady zbořily vlny.
Odjíždíme v pět hodin a jen neradi se loučíme s tímto specifickým místem.
Cestou míjíme úrodná pole osázená například kukuřicí, nebo vinnou révou, stejně jako platanové aleje.
Googlinka mě vede do zákazu vjezdu, ale troufám si to projet. Buď budu dělat blbce, nebo to svedu na ní a zažaluju celý Google.
V šest večer se ubytujeme mezi kostelem a fotbalovým hřištěm ve Fiorentinu. Vedle nás stojí Francouzi ve velkém a zánovním obytňáku, na střeše mají vytažený satelit. Pán se asi dívá na fotbal a paní trucuje, nebo je na hanbě. Na nizoučké stoličce sedí venku za autem a čte si knížku.
My si připravíme venkovní sezení a do restaurace naproti přes ulici si jdeme objednat pizzu. Zase velkou rodinnou, i tahle je vynikající a já si k ní dám místní vínečko.
Po jídle sedíme venku, povídáme si a přijíždí německý obytňák. Jeho řidič se přijde podívat na mapu a staví se na pokec. Dáme si spolu loňskou domácí meruňku od pana Konečného a vzájemně si předáme tipy na místa v Itálii. Andreas je ukecaný sympaťák a cestuje se svojí přítelkyní v Peugeotu z roku 1996. Po třech týdnech jsou na cestě domů, bydlí někde u hranic s Lichtenštejnskem. Půjčí si konev a nanosí si vodu do nádrže.
V půl desáté nás vyhánějí komáří, kteří se na nás vrhli ve velkých tlupách. Sprcha, zuby, pusa, deník, pár večerních fotek a spát.
Venku i uvnitř je 28°C.
Dnes ujeto 112 kilometrů.
Dobrou noc.