Po velice klidné a příjemné noci nás budí jemný zpěv ptáčků a drsný řev žab. Někdo tu má jezírko s těmito obojživelníky a ti vyluzují velmi hlasité zvuky, jako když o sebe dřete dva nafukovací, gumové balónky.
V sedm hodin tuhle serenádu přerušil obecní úklidový stroj, který zametal a vysával parkoviště pro návštěvníky přilehlého tenisového kurtu.
Venku je 26° C a v půl kilometru vzdálené loděnici někdo tříská obrovskou palicí do něčeho kovového. Jestli to tedy není protipovodňový, nebo požární poplach…
Při dopoledních činnostech (úklid, balení, hraní her, čtení, cvičení, snídani, nabírání vody, oplach pejska a podobně) řeším trička. Když si vezmu čisté, stejně ho hned propotím. Tak si chci vzít včerejší, ale to mi Péťa vynadá, že prý za mnou létají masařky.
Je půl desáté. Peťulko, budeme snídat venku? Ne, Jiřulko, je tam velké horko. Tak já sbalím stůl a židle a v deset hodin ohlásí Peťulka, že budeme jíst venku. Grrrrr!
Po další výživné snídani odpočíváme. Nedaleko je totiž archeologické muzeum, kam chceme jít, ale otevírají až odpoledne. Tak máme maňánu.
Do muzea dorazíme krátce před třetí hodinou. Platím 4 eura za mě, děti neplatí.
Mají tu starověké artefakty z římských dob a většina popisků je jen v italštině. Něco málo je i anglicky, což nám vůbec nevadí. Nejdůležitější je vše vidět. Je to velice silný pocit, dotýkat se předmětů denní potřeby obyvatel těchto území žijících před tolika staletími. Jsou tu mince, sklo, keramika, ozdoby, model obydlí i hroby lidí.
Zaujal mě i hrob dvou koní s povozem. Lidé jim vzdali velkou úctu a na poslední cestu je vyslali se vším, co by mohli potřebovat.
Prohlídka dvou pater muzea nám zabere více, než dvě hodiny a Filipa vše tak uchvátilo, že při ní „nastřílel“ asi tři sta fotek na svůj telefon.
Po prohlídce voláme Pétě a společně se setkáme u kostela Sv. Nicole který jsme tu objevili. V originále se jmenuje Chiesa di San Nicola da Tolentino a musím tu vyfotit naší svatou.
V malé rodinné kavárničce si sedneme ke stolečku a necháme si přinést zmrzlinu a kávičku.
Když je jeden kopeček u nás, naberou zmrzlinu a několikrát přejedou kleštěmi přes hranu misky, aby byla co nejmenší. Tady naopak postarší a velice milá kavárnice nabere do kornoutku velkou kouli a navrch přidá ještě jednu. Přinesla i vodu pejskovi a Filip dostal prostírání pod skleničku jako dárek.
V uličce je stín a příjemně profukuje mírný a vlahý vánek.
O pár desítek metrů dál se i já nechám zlákat na kopeček zmrzliny. Dám si straciatelovou a i tady je velká a s luxusní chutí. Navíc i s oplatkou na vrchu. Niky si vychutná další makronku.
I u nás jsou různé prodejní automaty. Tady se před místní lékárnou k běžným kondomům a rouškám prodávají i injekční stříkačky.
Tohle příjemné městečko se nám všem líbí. Původně jsme po muzeu chtěli nasednout do auta a vyrazit dál, místo toho couráme uličkami a nasáváme atmosféru tohoto historického, v antických dobách přístavního města.
V současnosti město leží více než 20 kilometrů ve vnitrozemí a s jadranským mořem ho spojuje Bílý kanál (Canale bianco) a leží v nadmořské výšce čtyř metrů.
Stojí tu i Cattedrale dei Santi Pietro e Paolo. Další duchovní místo, kde člověka prostoupí majestátní úcta a pocit vlastní malosti. Ač nejsem věřící, tyto stavby na mě působí velice silně. Péťa si našla cestu ke svojí víře a krátce se zde pomodlila.
Oklikou se vracíme na parkoviště a cestou se kocháme zdejší architekturou.
V jedné příjemné, opět rodinné a bokem zastrčené pizzerii Mamma Mia, si objednáme vody a pizzy.
Zjistil jsem, že je pro nás lepší dát si dvě normální pizzy než jednu rodinnou. Takhle je to tak akorát, tu obří jsme ani nemohli dojíst.
V autě jako každý večer: sprcha, zuby, stlaní, dopsat deník a v půl jedenácté do hajan.
Přemýšlím nad názvem města Adria. Není tu náhodou výroba obytek a karavanů?
Venku je 27° C a všechna okna máme dokořán.
Nad obzor stoupá obří Měsíc v úplňku, snad tady nestraší.
Dobrou noc.