Ještě večer jsem měl v plánu vstát brzy a přepisovat deník. Jenže dnes mám líné ráno, venčí Péťa a všichni se pak válíme až do devíti v postelích.
Přes Niky odpor steleme a po snídani odjíždíme v jedenáct hodin.
Je odsud pěkný výhled do údolí a na protější jižní svah, stejně jako na hlavní město San Marino a jeho nejvyšší vrchol, Monte Titano.
K tomuto malému státu jsem si našel pár zajímavých informací:
San Marino, plným názvem Republika San Marino (italsky Serenissima Repubblica di San Marino – doslova „Nejvznešenější republika sv. Marina“, česky také Nejvznešenější republika San Marino), je malý jihoevropský stát (podle počtu obyvatel 2. nejmenší evropský a 5. nejmenší na světě) ze všech stran obklopený Itálií. Úředním jazykem je zde italština. Rozkládá se na 61 km² a žije zde přibližně 32 tisíc obyvatel. Hlavní město je San Marino a největší město se nazývá Dogana. Hospodářství země závisí zejména na průmyslu, službách a cestovním ruchu. San Marino je jeden z nejbohatších států na světě. Má vysoce stabilní ekonomiku, s jednou z nejnižších nezaměstnaností v Evropě. Není členem Evropské unie, i když jako svoji měnu používá euro.
San Marino je pravděpodobně nejstarší stále existující republikou na světě. Legendárním zakladatelem státu je Svatý Marinus, kameník z Loparu na jadranském ostrově Rabu, jenž je dnes součástí Chorvatska a v Marinově době byl součástí Římské říše. Marinus pracoval v Rimini a byl křesťanem. Poté, co římský císař Dioklecián zahájil pronásledování křesťanů, uprchl Marinus na horu Monte Titano, kde postavil malý kostel a založil tak dnešní město San Marino. Tradované datum založení je 3. září 301 a San Mariňané ho berou za datum vzniku svého státu, byť město bylo ponejprve součástí Římské říše.
San Marino má přibližně 33 000 obyvatel, přičemž 4 800 obyvatel pochází z jiné země. Občané San Marina mají jednu z nejvyšších průměrných délek života na světě. Státní občanství se dědí v mužské linii. V zemi je velmi nízká nezaměstnanost – méně než 3 %. Úředním jazykem je italština. Turistů je na území San Marina téměř 19krát víc než místních obyvatel.
V San Marinu je 220 km silnic. Není zde veřejné letiště, ale malé soukromé letiště je u obce Torraccia a heliport v druhém největším městě Borgo Maggiore. Většina turistů přilétá na mezinárodní letiště Federico Fellini jižně od Rimini a do země přijíždí autobusem.
Ekonomika San Marina byla v minulosti založena na zemědělství, lesnictví a těžbě kamene. Zemědělství má však dnes již jen nepatrný význam. Pěstuje se obilí, vinná réva a olivy. Také role těžby kamene, jediného sanmarinského přírodního zdroje, poklesla. Ve druhé polovině 20. století se San Marino specializovalo na cestovní ruch a služby s ním spojené. V posledních letech je velmi populární například kongresová turistika. Celkem cestovní ruch tvoří v San Marinu 62,24 % HDP. Například v roce 1997 navštívilo San Marino více než 3,3 miliony turistů. Další příjmy pocházejí z bankovnictví, v San Marinu funguje dvanáct bank a více než 50 dalších finančních společností. Existuje zde také průmyslová výroba (stavební hmoty, textil, dřevozpracující a nábytkářský průmysl, elektronika) a udržuje se také tradiční řemeslná výroba. Nikoli nevýznamné příjmy státu pocházejí z vyhledávané produkce filatelistické a numismatické.
San Marino má zvláštní daňový systém. Například nově založené obchodní společnosti mají prvních pět let své existence slevu na dani z příjmu ve výši 50 %, což značí, že platí daň ve výši pouhých 8,5 %. I po uplynutí pětileté lhůty je však rovná daň 17 % z čistého zisku, již firmy platí, jedna z nejnižších v Evropě. Jinak je tomu ovšem u fyzických osob, ty jsou daněny více a progresivně – danění roste s výší příjmů. San Marino si od toho slibuje, že lidé budou vydělané peníze investovat do podnikání, nechce mít status daňového ráje (jako třeba Monako). Sanmarinská vláda s pověstí daňového ráje systematicky bojuje, uzavřela proto již řadu smluv o výměně informací v daňové oblasti.
San Marino patří k nejbohatším státům Evropy. Má jeden z nejnižších státních dluhů v EU který se dlouhodobě pohybuje pod 60% HDP. Zajímavostí je, že až 95% obyvatel San Marina nemá žádné oficiální dluhy (například úvěry, hypotéky apod.), což je i ve světovém měřítku unikát.
Přes město přejedeme zpátky tam, odkud jsme ujeli včera večer. Tedy na parkoviště u San Marino Outlet Experience.
Těsně před polednem panuje venku spalující horko, tak je příjemné se schladit v klimatizovaných obchodech. V tuto denní dobu je tu minimum lidí a obchodů je v celém centru přibližně polovina. Ostatní jsou zavřené, nebo je ještě ani nepronajali.
V drtivé většině se jedná o obchody s módou, takže nic pro nás kluky.
Niky nerada nakupuje, ale v obchodě Freddy si vybrala dva topíky a tričko. Měla z nich moc velkou radost. U pokladny nás mile překvapila pohledná slečna, když díky probíhající akci byl nejlevnější kus za jedno euro.
Užil si tu i Trip, když se poprvé v životě svezl na eskalátorech. Stejně tak si to museli užívat i sekuriťáci, jestli naše jízdy pozorovali na kamerovém systému.
Došlo mi, že se chováme dost podobně, jako ty davy nakupujících ve velkém módním centru v Margheře, na které jsem si stěžoval před čtyřmi dny.
Tak jsme se alespoň schladili v podzemním parkovišti a mě tam uhodila do očí tahle spleť. Trubkám rozumím a nevím, jestli by u nás prošlo tolik protihrdel.
Přibližně po hodině a půl vysazujeme holky u nedalekého obchodního domu a my tři chlapi přejedeme zpátky do Itálie do leteckého muzea Parco Tématico and Museo dell Aviazione.
Je tu vystaveno spousta exponátů vojenského i civilního letectví, stejně jako pozemní techniky. U každého stroje je popis ve čtyřech světových jazycích a venkovní plochy jsou dost rozsáhlé. I když je vidět, že se o celý areál nestíhají starat. Hlavní cesty jsou upravené, ale mezi nimi jsou prostory zašlé a zarostlé vegetací.
Pro nás Středoevropany je velké vedro, ale díky vyšším stromům a stínu který vrhají je to snesitelné. Trip funěl jako sentinel, ale když se před ním mihla ještěrka, s velkým elánem se na ní vrhl.
Některé stroje jsou volně přístupné, čehož v hojné míře využíváme. Poprvé jsme se posadili do kokpitu slavného ruského Migu 21 a Filip se zamiloval do malého vrtulníčku Bell.
Po několika hodinách se vracíme do San Marina pro holky, ty mezitím přešly do jiného nákupního centra, než jsme je vysadili.
Společně přejedeme o pár kilometrů jižněji, na místo s názvem San Marino Jinja.
Památník na památku tisíců obětí velkého zemětřesení Tóhoku, které zasáhlo srdce Japonska 11. března 2011. San Marino Jinja je první šintoistická svatyně v Evropě. Šintoismus je původní víra Japonců. Je to způsob života a myšlení, který je nedílnou součástí japonské kultury již od starověku. Je to základ pro roční životní cykly, počínaje novoroční návštěvou, kterou Japonci konají do šintoistické svatyně, aby si přáli štěstí.
Je tu výzdoba navozující klid, rostliny, domácí zvířata, želvy v jezírku, bambusy.
Místo je to sympatické, ale teď v té spalující výhni na plném slunci a v 35° C si to moc neužijeme.
Copak nám to tady zraje za odrůdu?
Po malé procházce se vrátíme zpět do města a projíždíme kolem pumpy, kde mají naftu za 1,73 euro. Tedy levnější než u nás. A my máme z Itálie skoro plnou nádrž.
Při cestě do malého obchůdku Coal il Market Plus si říkám, jak je v San Marinu vše do kopce a z kopce. Ale aspoň spálíme dost nafty a třeba budu moct koupit tu zdejší levnou.
V obchodě koupíme jen pár základních drobností, je tu dráž než jinde. Ale vzali jsme čtvrtku velkého melouna. Vypadá lákavě.
V šest večer parkujeme nad městem, kousek pod historickým centrem. Na několikrát popojíždím tam a zpátky a rovnám auto dle Péti pokynů. Přitom na ní volám z okýnka, že je to v pohodě, že tu takhle můžu popojíždět dlouho, že nafty máme dost a pak můžeme koupit tu levnější.
Je tu několik terasovitých štěrkových parkovišť. První dvě celkem plná, my si prozíravě popojeli o dvě níže a jsme tu úplně sami.
K večeři fazole z plechovky a toustový chléb, my dospělí k tomu máme směs z bulguru, černé čočky, kurkumy a zeleniny. Není to špatné a asi je to zdravé. Po večeři samozřejmě ten luxusní meloun z místních zdrojů.
Já si to pojistím sladkým pivem, tedy rádlerem, 5 % Argusem a navíc dopiji to načaté víno. Očista střev je důležitá.
Chtěl jsem si něco vygooglit, ale není tu vůbec žádný signál. Kdybych si chtěl zařídit zdroj nedobrovolných dárců orgánů, taky bych si vybudoval takovéto oddělené a bezplatné parkoviště mimo telefonní síť. Takové typy jako jsme my, by pár dnů nikdo nepostrádal.
Po setmění dáme sprchu a film na NTB. Tentokrát starou klasiku s Travoltou – Kdopak to mluví. Děti potřebují vzdělání.
Na parkovišti o patro výš se ubytovala zdejší omladina a hlasitě se baví. Hraje muzika, drandí na uřvaných motorkách, radují se ze života – ještě si nepřipouštějí, co je čeká v dospělosti.
My dáme ústní hygienu, Niky jde ven pozorovat hvězdičky a v jedenáct uléháme.
Dnes jen 26 km.
Dobrou noc.