Líné ráno. Niky má zase šedý mrak nad hlavou, Filip by chtěl hrát na telefonu a pít kolu, Péťa se o nás stará a dělá nám snídani, já sepisuji deník.
Aktuálně devátý den z Benátek. Mám z nich asi osmdesát fotek a nevím, které vybrat do deníku. Povídám Pétě, že je to jako vybrat si jen jednu ženskou z té spousty, co běhá po světě. Ta se na mě přísně podívá zpoza brýlí a zvedne ukazováček. To stačí 😊
Snídáme venku pod slunečníkem, je 30° C a mlaďoši nad námi vstávají.
V jedenáct hodin odcházíme do historického centra San Marina, je 32° C a Filip se pídí po své mikině. Když se ho zeptám, na co jí v tom horku potřebuje, odpoví mi, že mu to vedro leze na mozek.
Z Borgo Maggiore vede 1,5 km dlouhá lanovka s převýšením 166 metrů k nejvyšší hoře Monte Titano. Má dvě kabiny a jezdí každou čtvrthodinu po celý den.
Dojdeme si do její spodní stanice, kde zakoupíme čtyři zpáteční lístky za 18 euro. Jednosměrný stojí 2,8 euro a za malého psa se neplatí. Jen musí mít náhubek, nebo si lze půjčit přepravní box.
Pétě se dost ulevilo, že na lanovce jezdí uzavřená kabinka, a nejen ta obyčejná sedačka, kde by se jí klinkaly nohy v prostoru. Nemá ráda výšky.
Lanovka byla zprovozněná v roce 1958, kabinka má nosnost 3.330 kg, je pro 45 osob a hodinová kapacita dráhy je prý 1190 lidí. Tady mi nějak nesedí počty, ale hádat se s nimi nebudu.
Z vysoko položených hradeb opevnění Borgo Maggiore je úžasný výhled do okolí, mají to tu krásně upravené a ani lidí tu není tak moc.
Celé historické centrum města San Marina a Monte Titano byly společně zapsány na seznam světového dědictví UNESCO.
V úzkých uličkách je klasicky plno suvenýrů a restaurací. V jednom obchůdku kupuji samolepku na Leonida. Je u ní cenovka 2,5 euro, prodavač chce 3. Nehádám se, ale v duchu jeho woodoo figurku propichuji špendlíky.
V obchůdcích jsou klasické suvenýry, ale i pár zvláštních kousků:
Vtipný byl obchůdek s vánočními ozdobami a tématikou. Zrovna hráli vánoční kus od Marušky Karejovic.
Na náměstí Piaza della Libertá se zrovna fotí naše krajanky. Pózuji s nimi, ony se smějí a ať jim půjčíme pejska. Že se s ním vyfotí a obrázek pošlou manželovi, že mají nového člena rodiny. To se mohla vyfotit i se mnou a napsat mu, že má i nového chlapa.
Úžasná ukázka starobylé architektury byl i kostel Basilica del Santo.
Procházíme uličkami a všem se nám to moc líbí.
Mě moc pobavila rodina z Polska. Pán v propoceném tílku, paní tetování, silikony a botulin v horním rtu, dítě jim spadlo na schodech a jediné fotky, které udělali, byly selfíčka na dlouhé tyčce.
Rád pozoruji takovéto typy lidí a třeba takhle někdo pozoruje i nás.
V jednom zastrčeném kiosku jsme si dali rychlé občerstvení a dost jsme si pochutnali. I italské pivo jsem si k tomu dal.
Holky berou Tripa a jdou pomalu zpátky, my dva průzkumníci pokračujeme dál.
Nejvýznamnějšími památkami San Marina jsou tři pevnosti – La Guaita (z 11. století), La Cesta (ze 13. století) a Il Montale (ze 14. století). Právě tyto pevnosti jsou zobrazeny ve státním znaku a tedy i na státní vlajce.
Mezi druhou a třetí věží jsme vystoupali i na nejvyšší vrchol celého státu a tím je Monte Titano v 756 m.n.m. Další meta pokořena.
Na zpáteční cestě míjíme muzeum vampýrů a lykantropů. Filip chce, já se nebráním, jdeme na to.
Za 12,5 euro procházíme čtyři patra různých instalací, modelů a pohyblivých 3D obrazů s popisy skutečných i vymyšlených postav a tvorů. Filip se trochu bál a nikam nechtěl jít první. Je pravda, že pokud jsem se nechal unést ponurou atmosférou, něco bylo dost strašidelné. Vždy jsem si musel opakovat, že je to jenom jako, a i když jsem se taky maličko bál, před Fildou jsem dělal hrdinu.
Ve vedlejším obchůdku jsem se nechal zlákat a koupil jsem nám každému jedno tričko.
Já si vybral s nápisem San Marino, Filip Italy. Kus za deset euro. Zeptal jsem se postarší prodavačky, že když je kus za deset, za kolik jsou obě? Ona s úsměvem odvětila, že za dvacet. Podal jsem jí dvacku, ona mi trička zabalila a podala místní eurovou minci s vyobrazením San Marina. Každý členský stát unie si tiskne a razí vlastní bankovky a mince se svými státními motivy. A i když San Marino není v Evropské unii, používá její měnu. Takže za trička jsem zaplatil devatenáct euro, ale vlastně dvacet. Protože to jedno speciální si musím schovat na památku.
Holky na nás čekaly v klimatizované čekárně lanovky, dolů už pojedeme opět společně.
Ve zdejších informacích jsem si chtěl nechat nalepit speciální známku a obtisknout jedinečné razítko do pasu, ale zrovna mají zavřeno. Musel bych zpátky přes půl města do jiného obchůdku, a to už se mi nechce. Takhle by to vypadalo:
Dolů tedy opět lanovkou (to jsme vyměkli, co?) a v půl šesté jsme u auta. Tam pobalit, uklidit, vyfotit unaveného pejska a přejet nabrat vodu.
S Filipem jsme si ještě prošli dva ze tří tunelů, které jsou pozůstatky spojenci vybombardované trati.
Klasická železnice zde totiž neexistuje, ačkoliv před 2. světovou válkou vedla z obce Valdragone úzkorozchodná trať do Rimini. Ta byla dána do provozu 12. června 1932, ale byla zničena během britského náletu 26. června 1944. Mnoho pozůstatků, jako mosty, tunely a stanice, je zachováno dodnes. Tři tunely jsou i osvětleny a slouží pro pěší turisty.
Hned vedle nás stojí velký obytňák a z něj vystupuje příjemná rodina ze Slovenska. Mladý pár se třemi dětmi se s námi dává do řeči a navzájem probíráme naše zážitky a zkušenosti. Nejvíc mě potěšilo, že jsme konečně potkali někoho dalšího, kdo se vydá na časově dlouhou cestu. I tato rodina má na cestu šest týdnů. „Čautě, bratia!“
V plánu máme courat se na jih podél pobřeží a užívat si Jadranu.
Zjišťuji, že v celém tomto malém státu je maximální povolená rychlost v obci 50 km/h mimo obec jen 70. Tady bych nechtěl být majitelem Ferrari, Porsche, nebo třeba Lamborgini.
Už zase v Itálii stavíme na malý nákup v Lidlu na předměstí Pesara. Do boje se vydává jen Péťa s Filipem, že jsou za chvíli zpátky. Vrátili se asi za hodinu a půl s pár potravinami a velkou taškou oblečení. Vedle byl velký obchod Terranova a tomu prý nešlo odolat. Do auta se vrátili před osmou večer.
Jsem zvědavý na velikost účtu.
Popojedeme ještě o dvacet kilometrů dále…
… a utáboříme se na městském parkovišti ve Fano. V centru zrovna probíhají nějaké městské slavnosti. Beru děti, a tak, jak jsme špinaví a zpocení, se jdeme podívat.
Dnešní parkování máme takové, jaké moc nemusíme, ale jednou za čas se to dá. Auta namačkaná jedno na druhé, větší počet lidí. Na jednu noc je to v pohodě a Leonid si aspoň pokecal se svým bráchou z rodiny Roller Team.
Péťa nám připraví svačino-večeři a přijde za námi.
Na náměstí i přilehlých ulicích probíhá pestrý program spojený s antickým Římem. Pochodují tu legie římských vojsk, jsou otevřená muzea, probíhá tu bohatý doprovodný program i soutěže pro děti.
Vše se točí kolem dávných dob, kdy tu Cesare Ottaviano Augusto nechal vybudovat opevněné město.
Péťa s Filipem odešli dříve, my s Niky jsme se vrátili až před půlnocí.
Sprcha, zuby, spát.
A jak zpívají Nedvědi: Je skoro půůůlnoc a z kostela zvon, mi připomíííná, půjdu se mejt, pozhasííínám a co bude dááál…
Dnes 66 km.
Dobrou noc.