Péťa se šla někam projít s Tripem a já jdu v osm s Filipem na malou do křovíčka. Při návratu jsme si povídali (o všem a o ničem) a já byl tak zabraný do hovoru, že jsem málem vlezl do vedlejší obytky. Ta byla natočená stejným směrem jako naše, měla otevřené dveře jako my, jen tam seděl jiný pán než já. Ale bral to v pohodě a jen se usmál.
Nevím, jestli to něco znamená, ale sláma mi nečouhá z bot, ale z kapsy. Jak jsme včera sledovali představení ve Fanu, opírali jsme se o slámové balíky a mě se něco z toho dostalo do kraťasů.
Filip zalézá na záchod a my s Niky steleme.
Náš soused (co jsem mu málem vlezl do bytu) se nastrojil do černého a už při vylézání z auta se zadýchal. Pozdravil a zhluboka si oddechl.
Před snídaní jsme si s Filipem zahráli šachy a Péťa nám pomohla nalepit samolepky Itálie a San Marina na dveře do garáže.
Sranda byla, když jsme poslali Filipa k nedalekým kontejnerům vysypat odpadky. Víko se otevíralo nášlapným systémem a Filip se toho trochu bál.
Po ranním jídle naplníme Leonida a on si u toho uleví. Odjezd v jedenáct hodin.
O pouhou půlhodinu později bereme místo v Cesano. Oblékáme si plavky a jdeme na pláž.
Ta je skvěle poloprázdná, oblázková a nedozírně dlouhá na obě strany.
Dnes opět klidový režim. Válení se na kamíncích, nebo dece, baštíme svačiny od naší šéfové, budujeme hrady z písku a kamení, dovádíme ve vlnách. Ty jsou dnes velké skoro jako vloni v Atlantiku.
Na pláži nesčetné množství miliard a miliard kamínků všemožných velikostí, tvarů i barev. Denně se s pomocí vln každý z nich několiksetkrát otře o jiný kámen, díky tomu jsou všechny ohlazené do jemna. Je příjemné už jen vzít jakýkoliv do ruky a jen tak ho převalovat v dlani.
To by byl ráj pro naši Jindřišku.
Trip je ve stínu pod dekou. Zhluboka oddechuje, často mu dáváme napít a občas ho schladíme vodou. Je v pohodě a šťastný, že je se svojí smečkou, která se o něho příkladně stará.
Stojí tu další Roller team, tentokrát kámoš s alkovnou.
V půl šesté odjíždíme a Googlinka nám zase nějak špatně spočítala trasu. Vede nás podél mořské pláže na druhou stranu, než chceme jet, ale tam je podjezd pod tratí a výškové omezení na 2,7 metru. My máme 2,9. Myslím, že pod mostkem bude rezerva, ale radši to neriskuji.
Ale díky zajížďce jsme viděli zánovní Lamborghini a specifický systém jízdy a parkování podél pláže.
Ta byla od silnice oddělená nízkou zídkou, k ní přiléhal chodník, obousměrná cyklostezka, jeden jízdní pruh, metrové parkoviště pro skútry a motorky, pak druhý pruh zpátky, a nakonec podélné parkování aut. Místy to bylo velmi těsné na náš průjezd, ale i tady jsme to zvládli.
Díky podjezdu se vracíme asi čtyři kilometry k místu, ze kterého jsme vyjeli a tam se napojujeme na hlavní silnici, vedoucí podél pobřeží.
Při průjezdu jedním městečkem nám na Péti okénko zaťukala cyklistka, něco drmolila a ukazovala pod auto. Myslel jsem, že nám zase teče odpadní ventil, ale my měli pootevřený elektrický schůdek přede dveřmi. Při nastartování se vždy sám zatáhne pod auto. Teď se nějak zasekl a vykukoval napůl ven. Ještě, že jsem s ním něco neurval, nebo někoho nezranil.
Schůdek jsem otevřel a zavřel, už funguje normálně. Ale budeme si to muset hlídat.
Pétě nevyhovuje to zdejší horko, tak odjíždíme dál od pobřeží. Na přespání a možná nějaký pěší výlet stoupáme výše do kopců.
Jenže to jí také nedělá dobře, protože nemá ráda výšky a uzounké serpentýny.
A přesně toho se jí teď dostává plnými dávkami. Do prudkých výjezdů s utaženými zatáčkami musím i na jedničku a suneme se krokem.
Na místě, kde jsem plánoval přespat to pro nás není vhodné. Stejně musíme opustit i další dvě místa a pomalu se vracíme prudkými kopci dolů na úroveň moře. Co jsme pracně vystoupali asi do 350 m.n.m. sjíždíme opět dolů. Takže klasika: bylo to dál a horší cestou, ale to se taky počítá.
Dojeli jsme do San Firmano, kde jsme za deset osm. Jsme sami na obecním parkovišti s vodou a odpady a stojíme v příjemném stínu stromů pod zapadajícím sluncem.
Dnes mě napadlo, že bychom ušetřili Pétě práci s vařením a zajdeme si někam na večeři. V dochozí vzdálenosti nic není, nejbližší restauraci jsem našel v šest kilometrů vzdáleném Montelupone. Balíme věci a jedeme tam.
Jenže aby si to Péťa pořádně užila, začíná po dvou kilometrech velmi prudké stoupání. 18 % jsme asi ještě nikdy nejeli, v zatáčkách opět za jedna. Leonid to jako vždy zvládl, ale bylo to drsné.
Tuhle značku jsem vyfotil až cestou zpátky.
Historické městečko Montelupone je nádherné, ale všechny restaurace mají plno.
Zrovna tu probíhá festival pizzy a je to znát. Po náměstí i přilehlých uličkách korzují jednotlivci i větší rodiny, všechna venkovní i vnitřní místa jsou obsazená.
V jednom podniku mi pán podal vizitku a řekl, ať přijdeme ráno. Jenže my máme hlad už teď!
Péťa s Filipem si dali zmrzlinu na uklidnění a vracíme se k autu.
Sjezd na zpáteční cestě stejnou silnicí byl také náročný, ale díky tmě nebylo vidět, kam bychom spadli, kdyby nám selhaly brzdy. Dálková světla nám nefungují už od Polska před čtyřmi lety, tak jsem je ani nepoužil.
V deset jsme zpátky na stejném místě jako prve a od Péti jsme dostali rychlou večeři.
Po ní hygiena a při venkovní teplotě 25° C jdeme spát.
Ještě Péti poznámka: Jak se říká o Francouzích, že neradi mluví anglicky, tak v jejich zemi jsme neměli takové problémy se domluvit, jako tady v Itálii. Anglicky buď opravdu neumí, nebo mluvit nechtějí.
Dnes jsme ujeli krásných 114 km.
Dobrou noc.