Při ranní procházce jsem vyfotil pěknou italskou krajinu, líně se vinoucí říčku Fiume Potenza i most, co nikam nevede.
Při snídani se rozhodujeme (rozuměj, Péťa velí), že je tu pěkně a že tu zůstaneme ještě jeden den a uděláme si ho odpočinkový.
Tak alespoň dopíšu deník, mám klasicky zpoždění. Jsme na cestě patnáctý den a zveřejněných máme osm.
Píšu, Péťa uklízí auto, děti relaxují.
Přes parkoviště prochází nějaký chlapík, tak ho italsky zdravím (což tady moc nedělají) a on mi odpoví stejně. Dojde k autu, nasedne, nastartuje a odjíždí. Až v tu chvíli jsem si všiml, že má bulharskou MPZ.
Takže zase mé oblíbené: Čech zdraví v Itálii Bulhara 😊
Líné dopoledne se překlopí do druhé hodiny a Péťa nám servíruje lehký oběd pod širým nebem.
Tedy hned po tom, co vyprala, usušila a vyžehlila prádlo, vyluxovala, vytřela podlahu, utřela prach, umyla nádobí, uklidila v garáži a převlékla povlečení na postelích.
Po obědě další odpočinek, hry, čtení, deník, zdravení kolemjdoucích, venčení Tripa, lenošení v hamace.
Mezi ní a nedalekou lavičku natahuji kus špagátu na přitahování, abychom se nemuseli hádat, kdo koho bude houpat.
Při ležení a houpání se nám na zavřená víčka promítá stínohra listí a slunečních paprsků prosvítajících mezi větvemi stromů nad námi.
Jako bych to už někdy zažil. Že by vloni ve Francii?
Následují další nicnedělání a hry. Drtím Filipa v lodích na čtverečkovaném papíru.
Večeře, sprcha, film na NTB a spát.
Dnes vážně odpočinek, zítra zase pojedeme dál. Vždyť dnes je vlastně neděle, a to je volný den.
Dnes jsme nikam nejeli, takže 0 km.
Dobrou noc.