Noc v pohodě, jen budíček máme moc brzy. Po šesté hodině se do ranního ticha ozývají zvláštní rachotivé zvuky, vrčení motoru, kovové údery a jiná disharmonie.
Starý pán se zrovna dnes rozhodl, že poseká trávník na zahradě. Žádná kosa, křovinořez, ani sekačka. Prostě starý otevřený traktor, sud nafty a takové to uzavřené zařízení, jakým se u nás sekají příkopy podél silnic.
Takže brzká ranní procházka v ohřívajícím se vzduchu, široký rozhled na úrodnou zemědělskou krajinu a v dálce téměř nekonečná linka mořské hladiny.
S Tripem jsme prozkoumali i jednu zříceninu, kde se neobvykle zachovala křesťanská výzdoba.
Sepsal jsem jeden den deníku a přejíždíme na naše včerejší místo.
Tam jsme po deseti minutách a parkujeme hned u pláže, padesát metrů od vody a naproti přes ulici stojí pojízdná prodejna darů moře.
Je to neskutečné labůžo jít si ještě před snídaní zaplavat do mírných vlnek příjemně osvěžujícího vodního živlu.
Po vydatné snídani beru deku a děti a jdeme relaxovat na naše včerejší místo.
Už teď dopoledne je 31 °C ve stínu a Filipa mrzí, že zmizelo naše včerejší opevněné sídlo. Tentokrát si jej nevzalo moře, ale člověk. Tyhle pláže totiž každé ráno pluhují traktory, aby byly připravené na další lenošníky, jako jsme my.
Rozložím deku a následně se vrháme do osvěžujících vlnek. Dnes jsou daleko mírnější než včera, díky tomu není tak zakalená voda zvířeným pískem.
Díky odlivu je mořská hladina asi o třicet centimetrů níže, je tedy ještě menší hloubka dna.
Asi po půlhodině blbnutí začal Filip děsně řvát, že ho něco kouslo nebo štíplo, a hnal se z vody. Držel se za ruku a nebyl k utišení. Doběhl jsem k němu v mělké vodě, ale na mokré ruce jsem nic neviděl. Nepřestávalo to bolet, tak jsme šli k autu. Po osušení se mu v ohbí lokte objevilo pár puchýřků a asi to vážně dost pálilo. Opláchli jsme to čistou vodou, Péťa mu to vydezinfikovala a namazala hojivou mastičkou. Asi to byla nějaká medúza, nebo něco podobného, žahavého.
Příroda nám opět ukázala, že si nenechá nic moc líbit a zase si to vybral chudák náš malej klouček.
Do vody už nikdo radši nešel, hovím si tam sám až do půl čtvrté. Já jsem velkej a o sebe už se moc nebojím.
Pobalíme věci a přejedeme na nákup do včerejšího Lidlu. Potřebujeme zásoby na několik dní, jedeme totiž do hor.
A jelikož ho máme rádi, koupili jsme si i sushi v plastové misce. Čerstvost i kvalita je diskutabilní, ale nouzově na parkovišti jsme si báječně pošmákli.
Opouštíme pobřeží a stáčíme se směrem na Řím, tedy na jihozápad.
Cestou vyprázdníme odpady a napustíme čistou vodu a před šestou hodinou vjíždíme do národního parku Parco Nazionale dei Monti Sibillini. Už z dálky jsme pozorovali zvrásnělou a stále více se zvedající horskou krajinu a všichni jsme se do těch kopců moc těšili.
Tedy až na Péťu.
Protože během pár posledních kilometrů jsme vystoupali do 1.350 m.n.m. a to opět sérií prudkých serpentýn. Já s dětmi jsme si to moc užívali, Péťa naše příjemné pocity vyvažovala svým strachem z výšek. Za jednou prudkou zatáčkou se to ještě zhoršilo. Stála tu těžká technika a zrovna opravovali jeden úsek, kde se utrhla krajnice.
Stojíme úplně sami na obrovském štěrkovém parkovišti v lyžařském středisku Sasso Tetto a zapadající slunce vrhá dlouhé stíny vrcholků nad námi.
Mimo sezonu je tu prázdno a takové zvláštní horské ticho. Zhluboka dýcháme čisťounký vzdoušek a ochladilo se na 23 °C.
Péťa si obléká tepláky a mikinu.
Tyhle přejezdy a razantní změny okolí i klimatu mám moc rád. Ještě odpoledne jsem se koupal ve vyhřátém moři a opaloval se pod plným jižním sluncem, teď navečer jsme v úplně jiném světě.
Dole spousta lidí, čilý život, obchody, restaurace, perná doprava, horko. Tady nahoře jsme mimo všechen ten chaos a civilizaci, je tu příjemně.
Stojíme na hraně srázu vedle auta a pozorujeme mihotavá světýlka světa dole.
K večeři si dáme naše milované obložené chleby.
To si nakrájíme hodně krajíců chleba, všechny se pomažou máslem, na to kolečka okurek a rajčat, proužky papriky a cibule a celé se to zasype vrstvou soli a pepře.
Je to nebetyčná mňamka a já nerad přiznávám, že se těším domů na Babišův chéb.
V půl jedenácté je venku 20 °C, na obloze tisíce hvězd.
Ještě jsem vytáhl děti z peřin a ukázal jim tu zářivou oblohu. Čím jsme výše od mořské hladiny, tím je řidší vzduch a je na ně čistší výhled. Podívaná je to spektakulární i díky obyčejnému dalekohledu za pár stovek korun.
V půl dvanácté, v naprostém tichu usínáme.
Dnes přejezd o 88 km.
Dobrou noc.