Noc u městského hřbitova proběhla v naprostém klidu, průběžně se budíme od sedmi hodin. Nejdéle vydržel Filip, vstal až v půl deváté.
Venku je 29 °C, Péťu bolí hlava a cítí tlak v lýtku.
Když už jsme tu spali, jdu na obhlídku zdejšího hřbitova.
Já mám hřbitovy rád. Je tu ticho, klid, pořádek a řád, nikdo vám tu neublíží a všichni na podobná místa tak nějak směřujeme.
V půl desáté odjíždíme a Pétě je špatně už teď.
Po doplnění nafty do nádrže najíždíme na dálnici. Na té je spousta zúžených úseků s omezením, kde se silnice opravuje. Rychlost je snížená na 40 km/h, my jedeme devadesátkou, auta před námi nám ujíždějí a za námi je kolona.
Zvláštní, ta italská doprava.
Při průjezdu jedné obce byl semafor. Po zelené se rozsvítí oranžová, pak červená. Po ní se má rovnou rozsvítit zelená, bez oranžové, a může se jet. Jenže tady byla asi prasklá žárovka, tak zhasla červená a zelená nic. Zařadil jsem a rozjel se do křižovatky. Filip to měl z první ruky, jak seděl vepředu, lekl se a volal na mě, že nemůžu jet, když nesvítí zelená. V klidu jsem mu odpověděl, že tady jsme v Itálii, že tady se situace na silnici řeší jinak. A Filip na to: O.K., tak splyneme s davem. To mě rozesmálo a hned jsem si vzpomněl na mladýho Bílka – čau chlape.
Z dálky fotíme obří ruské kolo a horskou dráhu v zábavním parku Mirabilandia. Před pár dny jsme se na tyto atrakce dívali z druhé strany, od moře. A zase jsem si vzpomněl na Andrease.
Jak je velké horko, Tripovi v boxu není nejlépe. Tak si ho Niky vzala k sobě dopředu, a to se mu trochu ulevilo. Péti stav se naopak nelepší.
Cestou jsme viděli osamělý traktor na poli i šikmou věž ve městě Canda. Ta nebyla nakloněná tak moc, jako ta v Pise, ale nám to teď musí stačit.
Vtipný byl i nástřik nového značení na silnici.
V jednu hodinu krátká zastávka na protažení a odskočení si. A zrovinka jsme natrefili na takové pěkné místo.
Dětem jsme slíbili alespoň jednu návštěvu mekáče v Itálii. Ta chvíle přišla zrovna teď při průjezdu Veronou. Na rychlém občerstvení je dobré to, že je rychlé. Nic víc bych k tomu nedodával.
Pokračujeme po silnici SS12, momentálně úzkým kaňonem s řekou Adiže.
Následující údolí je jedna velká a značně úrodná oblast plná vinic a ovocných sadů, stejně jako pěkných a zachovalých pevností.
K večeru malé občerstvení za velké ceny, ale jíst musíme.
Ve třičtvrtě na devět vjíždíme do Rakouska.
Celou cestu jsme se různě křížili pod a okolo dálnice A22 se silnicí vysoko na mostních pilířích.
Péťa našla místo na dnešní nocleh. Jedeme tam, jenže po deseti kilometrech serpentýn je zákaz vjezdu. Na dalším se bagruje a následující je hned u silnice. Jedeme pořád dál, až do horského městečka Steinach am Brenner.
Cestou poprchávalo, po zastavení regulérní přívalový déšť s kroupami, blesky a hromy.
Stojíme na parkovišti u místní Billy a než se rozpršelo, vzal jsem Tripa ven. Ten slejvák nás chytil na cestě zpátky, na dohled od auta. Schovali jsme se pod stříšku na nákupní vozíky a do auta se vrátili asi po půl hodině. Péťa s Niky už ustlaly a Filip se bál, jestli jsem se neztratil.
Venku se citelně ochladilo na 17 °C a domů to máme přibližně 620 km. Pokud zase nezabloudíme…
Jsem zvědavý, jestli nás tu nechají přespat, nebo v kolik ráno nás vzbudí.
Při usínání a klapotu dešťových kapek na střechu mi došlo, že na začátku v Rakousku jsme zmokli, prší nám tady i teď na konci.
Dnes únavných 463 kilometrů.
Dobrou noc.