Dobré ráno.
I tuhle noc jsme přežili a báječně si odpočinuli.
Jiří s Filipem dole v obýváku, Péťa s Niky nahoře v ložnici. Vstali jsme asi v osm a Péťa hned hlásí, že v noci děsně lilo. Já to celé prospal.
Včera večer jsem ještě zkusil přehodit SIMku do náhradního telefonu, který sebou bereme a už i mě jdou data.
Dáme hygienu, snídani, nákup v obchodě u našeho dnešního pana domácího a v jedenáct vyrážíme.
Jen zatím nevím, kam přesně. Zatím směr Litva.
Venku mírně mrholí, ale vyjasňuje se.
Cesta ubíhá pěkně, jen se bojím rozsvítit světla. Zatím je nepotřebujeme. Vystačíme s těmi denními.
Ale co, až pojedem za tmy, nebo v tunelu? No uvidíme, až to přijde.
Cestou k Polsko-Litevské hranici vidíme spoustu zvířátek. Krávy, koně, čápy, srnky, orly a tak podobně.
Přejezd hranice je v pohodě. Je tam jen spousta pohraničníků. Ale ti se dívají směrem k Litvě a nás nechají projet.
Hlásím dětem, že jsme v Litvě, ale ty to vůbec nezajímá. Dívají se na pohádku a nevnímají nic okolo.
Průjezd Kaunasem je po čtyřproudé silnici. Dva pruhy tam, dva zpátky.
Naproti nám jedou kombajny a vypadá zvláštně, jak jedou po dálnici.
Asi o deset kilometrů dále sjíždíme z dálnice do vesničky Babtai.
Na kraji jsou vidět slunečníky, ale nevím, která cesta k nim vede. Stavíme na návsi a Péťa se ptá na restauraci.
Z prodejny oděvů nás paní posílá naproti do baru. Tam nás divná slečna nechce pustit s Tripem.
Že prý musí počkat venku. Odcházíme tedy všichni a jdeme hledat restauraci s těmi slunečníky.
Samozřejmě nacházíme, jsme přeci světáci.
Před restaurací parkujeme Leonida přes čtyři normální parkovací místa, je ho přeci jen pořádný kus.
Uvnitř řve rádio a je tma. Ono je totiž půl páté. Pozdě na oběd, brzy na večeři.
Horko těžko se domlouváme s paní obsluhovatelkou na jídlech.
Ona neumí ani česky, ani anglicky, my zase neumíme litevsky. Objednáváme nějaké dvě polévky a dvě pizzy.
Havaj a tuňákovou. Ty jediné jsme vyluštili. Paní přináší polévky a jsou děsně pálivé.
Jednu sním, druhou měníme za nějakou jinou. Ta snad nebude pálit.
Ta druhá polévka je houbová, je vynikající a jsem zvědavý, kolik polévek budu platit.
K polévkám nám paní přináší i pizzy a nějakou omáčku. Oboje je také dobré.
Jen to uřvané rádio mě štve. Skočíme si i na WC, ale nesedl bych si, ani kdyby tam bylo prkýnko…
Platím 12 euro a v 18.00 odjíždíme. U nás doma je 17.00. Opět ten časový posun.
Najíždíme na dálnici a pozorujeme okolí. Litva je poměrně chudá země.
Většina domů, které vidíme, je zubožených. Dost jich je na demolici, nebo už spadly.
Mezi domy jsou vidět studny s rumpály, na louce se dojí krávy. Ručně.
Ale je tu spousta čapích hnízd a v nich čápi s mladými. To se u nás nevidí.
Litva je taková šedivá placka. Pršelo nám tu s Václavem před pěti lety a prší tu i dnes.
Leje, leje a leje. V autě máme sucho a teplo, tak nám to ani nevadí.
Vesnice mají pro nás těžko čitelné názvy: Budžiunai, Pakiršinys, Radviliškis, Šiaulienu, Gatvé a podobně.
Ve slejváku projíždíme přes Šiauilai a jedeme k Hoře křížů. Parkoviště je skoro plné a platí se.
Tedy nic pro nás. Jedeme kousek dál a v osm večer parkujeme u nádherného, velkého kostela.
V úterý večer je parkoviště prázdné. Uvidíme ráno, nebo spíš dopoledne.
To vstávání a vypravování nám moc nejde…
Niky se dívá z okna a povídá: “Co jsme vjeli do Polska, pořád prší.”
Péťa na to: “Vstávejte, budu dělat večeři.”
Filip na to: “Já nechci zemřít tak mladý!”
Hrajeme si, povídáme si, Péťa dělá k večeři párky z Babtaie. Následuje sprcha, hygiena, WC.
Jsme kousek od kostela se hřbitovem a Hory křížů.
Vyprávím dětem strašidelné historky plné duchů, umrlců a strašidel, ale Péťa nám to zakazuje.
Aby prý děti spaly.
Přes parkoviště projíždí pár aut, ale nikdo nás nevyhání.
Uleháme krátce po jedenácté večerní a venku je 13°C.
Dnes najeto 339 km.