Opilci si nás nevšimli, noc proběhla v klidu.
Ráno to vypadá na příjemný den. Je sice pod mrakem, ale teplo.
Péťa vstává jako první a jde s Tripem na procházku. Pak se oblékneme my s Filipem, bereme psího obránce a jdeme na procházku.
Kilometr odsud je totiž Lotyšsko-Estonská hranice a na ní keška. Tu samozřejmě s přehledem odlovíme.
Zpátky si trochu zajdeme po nádherné kamenné stezce a dále po pláži, přes dvacetimetrovou kovovou rozhlednu a zpátky na naše parkoviště.
Auto je zamčené a holky nikde. Voláme jim a prý šly na místní veřejné toalety. To si daly! Zvenčí ucházející, uvnitř hnus.
Ale to bych jim řekl i já, kdyby se zeptaly.
Balíme se, máváme na místní vágusáky, kteří sedí opodál a v pravé poledne odjíždíme.
Jedeme po hlavním tahu na Tallin a po chvíli přejíždíme hranice do Estonska. I tady je to placatý a rovný. Nejvyšší vrchol celého Pobaltí je tady v Estonsku a má 318 m.n.m.
Jmenuje se to Suur Munamagi a je tam rozhledna. Byl jsem tam před pěti roky, letos se musí obejít bez nás.
Jedeme po pěkném asfaltu a Péťa usíná. Nějak se nehlídám a najíždím na středovou čáru. Ta je vyfrézovaná a dělá to děsný rachot.
Ženu si tím budím a už neusne. Aspoň spolu zdravíme všechny obytňáky a karavanisty. Těch tu docela přibývá.
Projíždíme vlnami přeháněk. Když prší, ochladí se a pouštím topení. Když vysvitne sluníčko, vypínám topení a větrám.
Je to jako na horské dráze. Nahoru a dolů.
Kolem druhé dostáváme hlad. Tak stavíme u jedné restaurace. Venku stojí pár aut a z komína se kouří.
Uvnitř šedivo, draho, smrad z přepáleného tuku a za WC se platí. Vracíme se do auta a jedeme dál.
V městečku Saue hledáme restauraci. Je tu asi pět pump, ale jídlo žádné. Ptáme se jedné ošklivé a prdelaté Estonky s kočárkem a ta dělá, že nás nevidí.
Péťa jí dohání a ptá se jí na jídlo. Posílá nás do pizzerie, prý padesát metrů rovně. To se mi nezdá, ale jedu. Nakonec je to asi čtyři sta metrů a pizzerii nacházíme.
Při vystupování z auta se Filip shání po mikině a nemůže jí najít. Pak si vzpomíná, že jí nechal v té smradlavé restauraci, kde jsme ani nejedli.
Říkám, že po jídle se tam vrátíme, ale na to samozřejmě nedojde, protože na to zapomenu.
Sedáme dovnitř ke stolu, objednáváme jídlo a já dopisuji deník.
Dáváme si dvě pizzy: Siciliano a Hawai. První v pohodě, druhá zmíněná je s kuřecím masem, paprikou, kukuřicí. Ananas nikde.
Péťa se ptá a prý je to správná Hawai. Hold, jiný kraj, jiný mrav.
Venku voláme babičkám a je nám fajn.
Odjez ve tři hodiny směr hlavní město Estonska, Tallin.
Projíždíme mírnou zácpou v centru a jedeme do prádelny, kterou našla Péťa. Bojím se, kde zaparkuji, ale hned naproti je parkoviště. Platí se 1,2 eur za 30 minut. Prádelna je za 7,5 eur.
Trochu mi vrtá v hlavě, proč potřebujeme prát už čtvrtý den na cestě, když máme v plánu tak dlouhou dobu?
Takže místo nedalekých vodopádů Jegula Jaga, nebo věže svatého Olafa sedíme na parkovišti v autě a čekáme, až se nám vypere a vysuší prádlo.
V autě si zatím dáme výbornou polévku z pytlíku, děti trochu nadrobí, Filip najde na parkovišti injekční stříkačku, několikrát se jdeme vyčůrat a hrajeme společenské hry.
To vše uprostřed historického centra Tallinu.
Po vyprání a vysušení prádla jedeme asi pět kilometrů do přístavu. Tam opět placené parkoviště. Tentokrát 9 eur na 24 hodin.
Stojí tu asi deset dalších obytňáku a spousta osobáku. Tak tu taky přespíme (naše první placené spaní na cestě).
Jdeme se checknout do odbavovací haly, jenže tam nikdo není. Musíme až brzy ráno.
Ranní plán je tedy následující: budíček, snídaně, hygiena, vyvenčit Tripa, checknout se na trajekt, nakoupit pečivo a ovoce, zaplatit parkoviště, koupit naftu, doplnit vodu, vylít chemické WC, nalodit se na trajekt a nezbláznit se u toho.
Jo a znáte tu příhodu s trajektem Estonia? To jsem vyprávěl dětem a nějak se jim na tu obří loď najednou nechce..
Jak tohle všechno dopadne? Uvidíme zítra…
Je deset hodin večer (doma je devět) a venku je pořád bílo. Jdu se vyčůrat, vyvenčit pejska, vyčistit zuby a spát.
Dobrou noc a klidné sny.