V tom úžasném tichu se nám nechce z vyhřátých pelíšků. Venku je pěkných 18°C, uvnitř 26°C.
Pobalíme se a v deset hodin vyrážíme. Cestou si všímám toho, co jsem večer při hledání místa přehlédl.
Obří balvany porostlé mechem, krásně barevné květiny, vzrostlé břízy i pěkné domky. Ty jsou mimochodem všechny ze dřeva.
Proto nemá Finsko moc historických budov. Ony ty dřevostavby totiž nejsou napořád.
Po pár kilometrech stavíme na pumpě, ale nemají tu vodu na dotankování.
Na další sice voda také není, ale je tu pěkné, velké parkoviště s obchodem.
Tam snídáme, kupujeme pečivo, banány a použijeme toalety s bidetovou sprškou.
Péťa zatím dělá velký úklid v autě. Přebalí pár věcí (při tom nachází tu mojí ztracenou čepici), utře prach, vytře.
Na parkovišti totiž nejsou komáři, tak to jde bez obtíží. Jsou tu i boudy pro psy karavanistů.
Vedle parkoviště je autobusová zastávka s reklamou na masové vrahy.
Z parkoviště odjíždíme v jednu, směr Savonlinna. Cestou nám naskočí na tachometru 154.018 km.
Právě jsme ujeli 2.000 km na naší Velké cestě.
Popis cesty je následující:
– jezero
– radar
– jezero
– obytný vůz
– obytný přívěs
– les
– jezero
– hromada dřeva
– jezero
– obytný vůz
– jezero
– obytný vůz
– ostrov na jezeře
– radar
– jezero
– poštovní schránky na příjezdové cestě
– les
– jezero
– značka pozor sobi
– jezero
– radar
– obytný vůz
… a tak pořád dokola
Vjíždíme do města Savonlinna a hledáme místo na parkování.
Po chvíli popojíždění stavím na střešním parkovišti mezi osobáky.
Po několika desítkách vteřin přichází místní paní Kadrnošková, že se jí tam nelíbíme a slušně nás posílá pryč.
Popojíždíme pár desítek metrů na parkoviště u policejní stanice.
Cpu se mezi osobáky a vypadáme trochu jako slon v porcelánu.
Jdeme kolem přístavu a zasekneme se na pěkném, velkém dětském hřišti.
Hned vedle je stánek se zmrzlinou. Vypadá lákavě, ale točenou zmrzlinu za 90 korun si vážně nedáme.
Dětem se to špatně vysvětluje, na oplátku jim slibujeme nanuka.
Ve staré pevnosti na břehu jezera je muzeum, jehož součástí je venkovní expozice a tři historické lodě.
Dvě z nich prolézáme s Filipem do posledního přístupného místečka. Jmenují se Salama a Mikko.
Je krásný, slunečný den a holky na nás čekají ve stínu pevnosti.
Přes park procházíme k nádherné pevnosti. Jedná se o nejseverněji položený středověký hrad v Evropě.
Je jím hrad Svatého Olafa z roku 1475.
Příchod do ní je přes plovoucí most uložený na pontonech. Jdeme tam s Filipem, holkám se nechce.
Po přechodu přes most, se ozvalo houkání a z místního rozhlasu v několika jazycích hlášení, že most je uzavřen.
Potom se sklopily závory a most odplul do boku. Filip na to suše prohlásil: “A jsme tu uvěznění…”
Uvolněným místem projela loď a most opět připlul zpět.
Uvnitř pevnosti jsme udělali pár fotek, a aby holky nečekaly moc dlouho, neplatil jsem nám ani prohlídku celého hradu.
To by bylo nadlouho.
Dál jsme odlovili jednu kešku na mostě, prohlédli si železniční tunel, benzínovou pumpu na vodě pro lodě a pěkný park.
Jelikož bylo kolem páté odpoledne a měli jsme hlad, hledali jsme nějakou restauraci.
V první pizza/kebab to moc nevonělo, naproti do čínské restaurace nás nechtěli pustit s pejskem, tak jsme si sedli venku u stánku na ulici.
Pán uměl blbě anglicky, já vůbec finsky. I tak se mi podařilo objednat dvě porce kebabu s hranolkami.
Dohromady za 17 euro. Jídlo bylo vynikající a najedli jsme se dosytosti všichni čtyři.
Hned vedle nás se nabíjely elektromobily BMW a Volvo.
U nedalekého přechodu pro chodce pípala signalizace pro slepce. Chvíli rychle, chvíli pomalu.
Péťe z toho třeští hlava, nám ostatním je to jedno. To pípání, i Péťi třeštění.
Z křesílek u kiosku pozorujeme modely místních.
Emo slečna celá v černém, včetně obličeje, paní v barevných gumácích, svalnatý blondýn v upnutém tričku, vystříhaný pudlí šampion a podobně.
A okolo pořád jezdí tuningové káry, včetně amerického auta na hydraulickém podvozku.
Takové to, co mají černí rapeři v amerických klipech. Dost si tady na to potrpí.
S plnými bříšky jdeme k autu.
Odjíždíme do 22 kilometrů vzdáleného Kerimaki. Je tu největší dřevěný kostel na světě z roku 1847.
Je 37 metrů vysoký a prý se do něho vejde 3.000 sedících osob. K němu přijíždíme ve třičtvrtě na sedm.
Otevřeno mají do 19.00, my vcházíme dovnitř v 18.50. Jsme tu jediní s paní, co to tu hlídá.
Vydrží s námi uvnitř do 19.15 a ihned potom odjíždí. U nás by nás ani nepustili dovnitř…
Kostel je impozantní a uvnitř je úžasná akustika.
Venku odlovíme kešku, kterou našel Filípek.
Holky čůrají v křoví a my s Fildou prozkoumáme místní hřbitov.
Autem se vrátíme asi půl kilometru zpět na parkoviště před vesnicí.
Hned vedle je pěkná rozhledna a velké dětské hřiště na břehu jezera. Krásné místo.
Děti hned letí na hřiště a těžko je odtamtud dostáváme na večeři.
Jdu na procházku s Tripem do nedalekého přístavu a Péťa připravuje studenou večeři.
Idylku nám ruší jen místní omladina, která nedaleko na parkovišti a silnici trénuje na motorkách jízdu po zadních a pálení pneumatik.
Když to řve už asi dvě hodiny, říkám si, že to nevadí místním. Ale tak to tady asi prostě funguje.
Každý nechá ostatní, ať si dělají, co chtějí. Snad to tak nebude celou noc.
Následuje večeře a další kolo hry na slova.
To nás moc baví a na připravené papírky dopisujeme další a další slova.
Mládež stále tůruje motory. Děti dají další půlhodinku na hřišti. Péťa uklízí a stele.
Já jdu s Tripem opět na procházku do přístavu.
V půl deváte sprcha, Péťa venku cvičí za řevu motorů, přilétají komáři, tak se schováme do Leonida a je nám dobře.
Dám si pár panáku mandlového rumu, dopisuji deník, přečtu si pár stránek knížky a v půl dvanácté usínám.
Venku je klid a mírně poprchává. Prostě pohoda.
Vzdušnou čarou jsme 40 km od Ruských hranic.
Dnes jsme najeli 104 km.