Opět fantasticky klidná noc. Nikde nikdo, silnice daleko a veškerý obtížný hmyz nám bzučel svoje uspávačky přes sítě v oknech.
Lampa na hubení komárů se osvědčila.
Pověsil jsem jí na šňůru nad postel v obýváku a těch pár komárů, co se nám dostali dovnitř, odletěli k holkám do ložnice. Za mě super.
Snídáme v jedenáct dopoledne. Do auta se nám snaží dostat obří hovada, venku je vedro, dusno a 23°C.
Vážně jsme o tři tisíce kilometrů severněji?
V poledne beru děti, pejska, svačinu a lahev vody a jdeme na výlet. Je tu velké rašeliniště a hnízdiště několika druhů vzácných ptáku.
Péťa s námi nejde kvůli těm hovadům a vážkám. Ani se jí moc nedivím. Jsou obří a je jich moc.
Je tu značený okruh o délce asi sedmi kilometrů. Většina vede po dřevěných lávkách přes bažiny a rašeliniště.
Chodíme jen po nich. Trip je lehký a běhá po čtyřech, tak lítá i okolo. I tak se občas propadne až po bříško. Ten bude vypadat.
Niky se mračí a moc se jí nechce jít. Ustavím jí lídrem naší skupiny, vede nás, tak jí to trochu přejde.
Trhám zvláštní plody. Takové větší a tvrdší maliny. Chuť mají mezi jablkem a granátovým jablkem. Ochutnám jen jeden, zbytek dám do kapsy.
Kdyby byly jedovaté, ať tu děti nezůstanou samy.
V turistické chatce VIIANKIJARVI si rozděláme oheň a uděláme přestávku. Okolo poletuje spousta obřích hovad, ale kouř z ohně je odhání.
Je větší a větší horko, máčím si šátek na hlavu v jezeře. Příjemně to osvěží a aspoň mi na zpocenou hlavu nesedá tolik hovad.
Chodníček se vine po nedozírné pláni, mezi roztroušenými zakrslými břízkami. Je vedro, kolem třiceti stupňů, Niky pláče a jde napřed.
Je jí horko a štvou jí ti hmyzáci. Okolní půda je silně podmáčená.
U jednoho jezera je molo a Filip na mě volá: tati, můžu k vodě? Volám, ať počká, sám nesmí. Přicházím blíž a namáčím ve vodě mě i Filipovi šátek a čepici.
Trip se chtěl asi také osvěžit a z mola vysokým a dalekým obloukem skáče do bahna.
Jenže to je velice řídké a on tam zapadá, že mu kouká jen špička ocásku a vršek hlavy. Hrabal nohami a snažil se dostat ven. Tím se ale bořil hlouběji a hlouběji.
Naštěstí jsem byl hned vedle něho, hrábl do bahna a vytáhl ho za kšíry ven. Na molu z něho opadl tak kýbl bahna.
Možná bylo léčivé, ale kdyby nebyl hned vedle mne a já si ho nevšiml, bahno by se nad ním zavřelo a bylo by po něm…
Dál jdeme po dřevěných chodníčcích a musíme dávat pozor na prkna. Některá jsou uvolněná a rozviklaná, nebo dost ztrouchnivělá a boří se do močálu.
Na holé pláni je děsný horko a dusno. V dálce vidíme náš les na konci chodníčku. Procházíme lesík a těšíme se na útulno našeho domečku. Jenže za lesíkem je další pláň a další chodníček. Pak ještě jednou lesík, pláň s lávkou, a za ní konečně náš les s parkovištěm. Sláva, jsme zachráněni. Děti běží napřed do auta a vítají se s maminkou.
Ušli jsme 7,5 km v nadmořské výšce kolem 210 m.n.m.
Dostal jsem trochu vynadáno, kam ty nebohé děti tahám, ale kdo to mohl vědět? A stejně tam bylo krásně a byl to pěkný výlet.
V autě je vedro k zalknutí, ale nejsou tam žádní hmyzáci. Fotím teploměr. Rtuť je na konci a to je ve stínu.
K pozdnímu obědu máme rýži s masem z konzervy, následuje krátká siesta.
Hovadům a ostatním příšerám dáme sbohem v půl páté odpoledne. Venku je 33°C
Dostávám chuť na něco studeného a sladkého. Péťa mi z lednice vyndá Semtex, co jsem dostal doma na cestu.
Péťa mi ho vyndavala za jízdy a pak pouštěla dětem pohádku na TV.
Zastavuji na malém odpočívadle u silnice a ejhle: stojí tam policejní dodávka a právě pokutují mladý německý pár.
Se slečnou si gestikulujeme, co se stalo.
Prý pokuta za pásy. Ani jsem radši nechtěl vědět, za kolik to bylo. To my se poutáme poctivě.
Děti se dívají na pohádku, a na silnici je slabý provoz. Na sluníčku je hrozný horko.
Tak když jsme náhodou chvíli ve stínu nějakého mraku, zpomalím, aby se nám auto trochu ochladilo.
Na sluníčku opět zrychlím na 80-90 km/h
Míjíme další turistickou atrakci. GOLD VILLAGE LANKAVAARA. Jsou tu zlatonosné říčky a kdysi tu probíhala zlatá horečka, jako na Klondike.
Stavíme na pumpě NESTE a bereme naftu. Za vodu chtějí 2 eura, tak zatím nenabíráme. Snad to půjde jinde.
Kolem pumpy na pohodu prochází sob. Jde prostředkem silnice a auta ho krokem objíždějí. Měří si nás líným pohledem a my mu máváme.
Na další cestě míjíme KAMISAK HUSKY FARM.
V sedm večer stavíme v IVALU jdeme do obchodu. Tady na severu už není tolik civilizace, tak se jídlem musíme zásobit víc v předstihu.
Abychom neumřeli hlady. Ve stínu je 34°C
Popojedeme ještě pár desítek kilometrů a začínáme hledat místo na dnešní nocleh. Okolo nás je krásná příroda.
Z jedné strany jezero, z druhé hustý les. Na to vše dohlíží sluníčko.
Zprava se na nás řítí sob. Brzdím jen tak tak. Péťa brzdí se mnou, dětem je to jedno.
Míjíme jedno pěkné parkoviště, budou další. Druhé, třetí i čtvrté jsou plné. Po dalších pěti kilometrech je velké parkoviště na břehu jezera.
Je tu i malé občerstvení a stánek se suvenýry.
Jsme na nádherném místě na břehu malého jezírka, které je od velkého jezera MYOSSAJARVI oddělené silnicí.
Na břehu jezera je malý, dřevěný altánek a od něho asi desetimetrové molo ubíhající nad hladkou hladinou průzračně čistého jezera.
Odpočívadlo se jmenuje KARHUNPESAKIVI a na jednom stožáru visí i naše vlajka.
Vybíráme pěkné, téměř rovné místo kousek od mola, s dětmi oblékáme plavky a jdeme si zaplavat.
V jezeře plavou maličké rybky, které nám oždibují nohy. Srandovně to lechtá a my jen doufáme, že nejsou masožravé.
Je to nebetyčná pohoda a krása.
Později koupu i Tripa. Smývám z něho to léčivé bahno z dnešního dopoledne, jistě bylo prospěšné na jeho pleť.
Po koupeli máme v autě připravenou večeři. Polévku, chleba s rybí pomazánkou, dospěláci Sangrii.
V jedenáct večer svítí sluníčko a je 23°C. Venku je naprosté ticho a klid, jen okolní kopce se zrcadlí v naprosto hladké hladině jezera.
Jo a nejsou tu komáři.
Dnes jsme ujeli 167 km.