Dočerpáváme síly na dnešní výstup, proto se budíme až mezi osmou a devátou hodinou ranní.
Venku je 10°C a fouká silný vítr. Okolo se ženou husté, bílé mraky, tak je vidět jen na sousední obytňák.
Balíme spaní, Péťa uklízí ve skříních a přerovnává krabice s věcmi. Teď?
Následně dělá snídani a všem připravuje svačiny. Snídáme až mezi desátou a jedenáctou.
Jsme úplně na severu Evropy, dál už není žádná civilizace. Jen pár zmrzlých bláznů v polární oblasti.
Tudíž tam nejsou žádné továrny, auta, ani jiné znečišťovny. A protože fouká od severu, je tu úplně čistý vzduch.
Čistější nikde být ani nemůže. Snad jen na jižním pólu. Fakt! Vzduch je tak hutný, že by se dal pytlovat a prodávat v Praze na farmářských trzích.
Pražáci by se po něm utloukli. To by byl BYZNYS!
Nabíjíme telefony. Solar na střeše je super věc. Sluníčko přes mraky nesvítí, venku je jen bílo.
Přesto dobíjí energii do baterie a z té můžeme nabíjet i bez běžícího motoru.
V půl dvanácté si Péťa přerovnává batoh. V pravé poledne vyrážíme a děti popohání maminku (já vím, že to nemá cenu). Ta se naštvává a vyčítá nám, že jsme nevděčníci.
Cestu vyznačují stovky různě velkých kamenných mohyl, a stěží viditelná stezka po vřesovišti a mezi kameny. Fouká chladný vítr a i nadále sebou žene bílá mračna. Viditelnost se mění mezi padesáti až pěti sty metry. Kamenná krajina tak vypadá jako ve snu.
Roste tu mech, lišejníky, různé druhy travin, nějaké květiny a hlavně pampeliška. Tu jedinou bezpečně poznám. Ostatní přidávám jen jako foto bez popisu:
Překračujeme několik malých potůčků, vtékajících do jezírek.
U cesty na kameni stojí nějaký mě neznámý pták a křičí na nás: “PÍP! PÍP! PÍP!” Trip se za ním vrhnul, ale nemá křídla. Tak ho samozřejmě nedohnal. Pták vzlétl, popoletěl a pípnul: “PÍP!” To se několikrát opakuje. Trip šílí, a líta tam a zpět.
Po třech kilometrech si dáme malou svačinku a zjišťujeme, že jsme trochu sešli z cesty. Jdeme asi o půl kilometru souběžně se stezkou.
Děti jsou v pohodě.
Péťa pokulhává. Nějak si zapomněla vzít hůlky, co máme půjčené od Čechů od Boleslavi.
Tripa štvou ti ptáci. Jak jdeme trochu jinudy, mají tu asi hnízdiště a je jich tu plno. Domluvili se na něj, lítali pořád dokola a vždy přistáli poblíž.
On si mohl ťapičky uběhat, ale žádného neulovil.
Na pátém kilometru další svačina. Stále fouká a mezi mraky se občas objeví výběžek moře.
Jak scházíme z kopců níž, mraky zůstávají většinou nad námi a na pár desítek minut se zlepšuje viditelnost.
Zdáli slyšíme cinkání zvonků a po chvíli i vidíme stádečko sobů, pasoucích se na protější strání za potůčkem.
Sedáme na kameny a pozorujeme tu báječnou scenérii.
Po šesti a půl kilometrech je finální sestup skoro na úroveň moře.
Uvědomuji si, že tohle všechno budeme muset vyšlapat do kopce cestou zpátky.
Na zemi nacházíme kámen ve tvaru ovladače na televizi a Niky s ním zkouší vypnout mraky.
Asi jsou vybité baterie, tak to moc nefunguje.
Několikrát se mění tvar a druh kamenů. Tady je to ráj pro geology.
Na sedmém a půltém kilometru začíná Niky bolet noha. Vzdává to a s Péťou jdou zpátky.
Nám s Filipem zbývá ještě asi kilometr a půl vzdušnou čarou. To dáme!
Trip nachází pár prázdných schránek od mořských ježků. Moc mu chutnají a spokojeně si s nimi hraje.
Naše chlapská trojice doráží po více jak devíti kilometrech v 16:15 k cíli.
Jsme u betonové mohyly na nejsevernějším místě Evropy, kam lze dojít pěšky.
Jsme borci a do bílích mraků křičíme: DOBYLI JSME NORDCAP!!!
Zapíšeme se do návštěvní knihy, uděláme pár fotek a jdeme odlovit nejsevernější evropskou kešku.
Ta je na skalním útesu ještě o kus dál na sever.
Fouká velice silný vítr a viditelnost se snižuje tak na deset metrů. Hledám úkryt a pokládám si Tripovo vodítko na zem.
Říkám Filipovi, že kdybych ho tu náhodou zapomněl, ať mi to připomene. Odpovídá: “Jistě tati, je mi sedm…”
Logujeme se do kešky a po sedmnácté hodině odcházíme. Myslel jsem, že takhle pozdě tu budeme poslední, ale proti nám jdou další lidé.
Volám Tripa a chci ho přichytit na vodítko. A víte co? Nechal jsem ho na severu u kešky.
Všichni tři se tedy vracíme asi půl kilometru a v tom větru a mracích ho nemůžu najít.
Trvalo mi to asi deset minut pobíhání po kamenech ve větru, že mě to málem sfouklo.
Opět se otáčíme k jihu a vracíme se. Trip lítá jako magor, zjevně se mu tady líbí.
Po chvíli se nám ztrácí. Volám ho a on nikde. Zkoušíme se vrátit a on byl zase až u té betonové mohyly.
Nordcap nás nechce propustit.
Znovu se otáčíme na jih a znovu se začínáme vracet. Už snad naposledy…
Po kilometru si sedáme na obří balvan u moře.
Nevím jak Filip, ale já to všechno kolem vstřebávám a snažím se vše zapamatovat.
Dál potkáváme další tři páry jdoucí na sever. Zdravíme se a já už vím, jak se tam nahoře, na konci světa budou cítit.
Jako dávní objevitelé tajemných a nepoznaných míst. Alespoň já to tak cítím.
Okolní mraky, vítr a hučení moře umocňuje tu tajemnou atmosféru a mě se odsud ani nechce.
Při stoupání do toho prudkého kopce Filip nachází kámen ve tvaru mobilu. Po zbytek cesty různě telefonuje a hraje hry.
Vymysleli jsme, že u každé kamenné mohyly je wifina a on stahuje desítky her a má plno bonusů a životů a dívá se na videa.
Aspoň se zabavil a nemyslel na ty kilometry za námi a hlavně před námi.
Sobi na stráni na nás počkali a my je znovu vyfotili.
Holky volají z parkoviště v sedm večer, že se v pořádku vrátily.
My naší tůru zakončili po osmé večerní a venku je 12°C. Oslavuji mini lahvičkou špiritusu.
Celkem jsme ušli 18,8 kilometrů. Nejvyšší rychlost jsme měli 7,7 km/h, průměrnou 3,6 km/h.
Nejvyšší dosažená výška 335 m.n.m., nejnižší 35 m.n.m. Jo a nastoupali jsme celkem 819 výškových metrů.
Panák Jima Beama tuto cestu zapečetil.
Fotíme i cyklisty.
Těch je tu spousta a klobouk dolů, že to dají i se všemi kopci a počasím.
V devět večer večeře – opečené maso z konzervy, pečivo.
Po desáté stlaní, hygiena. Na oslavu otevírám láhev B…..a Sekt Prestige Brut Chardonay.
Při venčení Tripa ještě pár nočních fotek:
Kolem jedenácté už ležíme a Filip usnul asi po třech vteřinách, Niky až po půlnoci. Děti byly fantastické a za celý tým opakuji: JSME BORCI. JO!
Dnes jsme neujeli ani jeden kilometr.
ORIENTAČNÍ FOTO
KLUCI DOŠLI NA KNIVSKJELLODDEN
R.
