Budím se ve tři ráno, venku je světlo a prší. Převaluji se v posteli a něco nám chodí po střeše. Jinak je ticho, klid a v autě 18°C.
Filip se budí v osm a do devíti, než se probudí i holky si povídáme. Máme plný WC, tak Péťa nouzově čůrá do kýblíku.
Ten následně vylévá a vyplachuje venku. Niky se chce taky, ale nějak špatně to odměřila a v kýblíku je jen pár kapek, většina je mimo.
Na podlaze, tak to rychle vytíráme.
Bereme prut a jdeme rybařit. Děti to moc dlouho nevydrží a ryby stejně neberou.
Kolem nás prochází stádečko sobů a zastavují se nedaleko.
V autě snídaně a přitom zjišťuji, že nám nefunguje solar.
Displej je tmavý a nenabíjí. Jdu po kabelech, hledám, kam jde proud, a diagnostikuji špatný kontakt u pojistky pod sedadlem spolujezdce.
Zahýbu s ním a po chvíli se rozsvítí displej a solar najíždí.
Tohle místo je možná zakleté. Češi s jachtou mají problém, my máme problém. Asi pojedeme dál.
Niky si kupuje luxusní Norway kšiltovku s velkým štítkem v obchodě se suvenýry.
Tam také dodatečně zjišťujeme, že na prohlídku obřích krabů se platí vstupné. 30 NOK, nebo 3 Eura.
A my si je včera prohlíželi a fotili asi půl hodiny. Zadarmo.
Loučíme se s našimi jachtisty a pana kapitána vezeme do městečka HONNINGSVAG, kam jede nechat opravit startér.
Tady je definitivní bod, kde se stáčíme na jih, směrem domů.
Trochu prší a cestou potkáme i cyklistu s Českou vlajkou. Statečný to chlapík.
Vedle silnice se také válí střecha obytného auta, dost tu fouká. Představuji si tu situaci, kdyby nám ta střecha najednou uletěla.
To musí být hrozné.
V přístavu v HONNINGSVAGU je stánek se Sámskými suvenýry.
Prohlížíme si je a dětem chci koupit malý sobí parůžek za 50 NOK. Říkám to stánkařce a ona že ne, že cena je v Eurech. Děkuji a vycouvávám.
Fotíme obří a luxusní zaoceánskou loď. Je to středně velké město na vodě. Na parkovišti se motají stovky turistů a desítky autobusů. Děs.
Po pár kilometrech vidíme na horizontu velké stádo sobů. Stavíme a fotíme je. Odhadem jich je tak 500 – 1000.
Nádherný zážitek. Filip běhá všude okolo a hledá další parohy. Chce si udělat velkou sbírku a výstavu.
V OLDERFJORDU odbočujeme vpravo na ALTU. Opět se objevují vyšší keře, zakrslé stromky, břízy. S malými přestávkami stále prší.
Dostal jsem chuť na chleba s máslem a medem, a moje ochotná ženuška mi ho s úsměvem připravila. Děkuji.
Ve městečku OLDERNES míjíme velký kamenolom s obří třídičkou. To by byl byznys, Václave.
Projíždíme několikakilometrovou vesničkou SLETTELV a jelikož se smí jet jen padesátkou, máme dost času si prohlédnout místní zástavbu.
Cestu lemují dřevěné domky postavené na betonové podezdívce. Jsou natřené veselými, pastelovými barvami a s výhledem na moře je to moc pěkné místo.
Kousek za městem KVALSUNDEM je výstraha na silný boční vítr a následuje vysoký a dlouhý most KVALSUNDBRUA, který se ze široka rozkračuje na dvou mohutných a vysokých pilířích.
Za mostem je křižovatka, ale ani jeden směr není ten náš správný. Péťa kouká do mapy a neví.
Zapínám navigaci a zjišťuji, kde jsme. Trochu blbě jsme odbočili a zajeli si asi 27km.
Díky tomu jsme ale viděli tu pěknou vesničku a vysoký most.
Na obloze jsou roztroušené bouřkové mraky a na vrcholcích vzdálených kopců jsou roztroušená sněhová pole.
Ve SKALDI nabíráme správný směr na ALTU a přes cestu nám přebíhá stádo asi patnácti sobů.
Zastavil jsem, zatroubil a oni nic. A stejně se na ně prý troubit nesmí. Ono jim to tady všechno patří.
Z auta, při jízdě do serpentýn si všímám vodopádu AISARGORŽI, na potoce GOAHTEMVORJOHKA.
Stavím na parkovišti a jdeme ho prozkoumat. Je to krásné místo.
Úzkou soutěskou mezi skalami se burácivě valí stovky kubíků zpěněné vody a dál poklidně pokračují krásnými zátočinami.
Na skalním ostrohu stojí rybář a scenérie mi i přes svojí dramatičnost připadá taková pohodová.
Bokem vodopádu jsou i vodní betonové stupně pro lososy, na jehož vršku je i počítadlo těchto ryb.
Potkávám tu Holanďana, který prý zahlédl dva lososy stoupat vzhůru, proti proudu toku.
Solar opět nefunguje. Ajajaj.
Serpentýnami stoupáme stále výš od moře a opět mizí stromy.
Převládá nízká vegetace. Alespoň je vidět do dálky a nepřehlédneme žádného soba. To by byla rána…
Zjišťujeme, že Norové jsou velcí patrioti. Na spoustě domech vlají Norské vlajky na vysokých stožárech.
To u nás moc není. U nás ve vsi vím jen o jedné. Zdravíme Milenu a Zbyňka. Ahoj
Oblé kopce okolo silnice jsou porostlé zelení. Už to nejsou ty ostré, strmé a holé skály. Na vyšších místech se stále drží sníh.
Před ALTOU sjíždíme z prudkých serpentýn na úroveň moře. Co jsme vyjeli nahoru, musíme sjet dolů.
Klesání je to prudké a Péťa se křečovitě drží madel.
V půl osmé, pár kilometrů před ALTOU je parkoviště ve vesničce TRANSFALV.
Stavíme v malém parčíku na břehu moře. Vylévám nádrž od WC do výlevky k tomu určené a prohlížím si kabinky se suchými toaletami.
Zrovna tady to není moc pěkné. My máme náš krásně čisťounký splachovací záchůdek.
S dětmi a pejskem jdeme na procházku po kamenné pláži, Péťa vaří těstoviny s masem.
Tu baštu zapíjíme bílým Moscatelem z Tesca, co si vezeme sebou.
Dopisuji deník a přitom myslím na to, jestli máme vše potřebné.
Každý den řešíme, jestli máme naftu, vodu do nádrže na sprchování, pitnou vodu, vylité odpadní nádrže i nádrž od WC, plyn na vaření a ohřev teplé vody na sprchování.
Dnes nám chybí už jen plyn, jinak je všeho dost.
Z okna auta pozorujeme rodinu Estonců. Stan mají postavený v parčíku, zabraný stůl s lavicemi a všude okolo rozvěšené věci.
Mladá paní si chtěla odskočit na suché WC. Stojí před dveřmi, prohlíží piktogramy na nich a pak nejistě otevře dveře.
Nakoukne dovnitř, o krok couvne, dveře zavře a ruce si otře do kalhot. Zkusí druhé dveře, nakoukne, couvne a zase zavře.
Oklepe se a odchází. Taky bych to nedal.
O půlnoci venčím Tripa i sebe. Venku je jasno, slunce se schovalo za vysoké pohoří, ale já moc dobře vím, že tam někde je.
Dnes jsme najeli 295 km