Dobré ráno.
Nevím, v kolik jsme se probudili, ale z postelí jsme vylezli až před desátou.
Celou noc se venku ozýval divný zvuk. Jako kdyby nám na střechu přistával létající talíř a mě se z toho blbě spalo.
Asi zase ta meluzína v oknech.
Péťa venčí Tripa, já si hraju s dětmi v posteli, a ještě před snídaní si venku stihneme chvilku zacvičit.
Věšíme prádlo na natažené šňůry, a když začne trochu pršet, musíme to prádlo zase sundat.
Po chvíli vysvitne sluníčko, tak ho můžeme zase pověsit. Jsme jako pejsek s kočičkou, když prali a sušili prádlo.
Vedlejší obytňák má od včerejška zatažené žaluzie na oknech a venku křesílka a nikoho jsme tam neviděli.
Řešíme, jestli tam někdo je. Třeba umřeli a nikdo si toho nevšiml. V jedenáct se pohne záclonka a vykoukne zamračený pán.
Venku je šedivo a 18°C.
Péťa balí prádlo, uklízí, myje nádobí. My ostatní se jdeme projít s Tripem a zkoušíme rybařit.
Chorvati už odjeli, tak nevypadáme tak trapně, když zase nic nechytíme.
Odjíždíme krátce po snídani, ve dvě odpoledne 😀
Dnes máme v plánu dojet na parkoviště, odkud se dá dojít na nejvyšší vrchol Finska. Tím je hora s názvem Halti ve výšce 1.361mnm.
Z Finské strany je 50km tam a 50km zpátky. Z Norské je to 7km z posledního pakoviště. Když cestou vidím vzdálené vrcholky hor ukryté v mracích a s pokrývkou sněhu, trochu váhám…
Potkáváme další a další stánky se Sámskýmy suvenýry (kůže, parohy, sošky, oblečení), stejně jako cyklisty. To jsou vážně borci.
Několik kilometrů stoupáme do prudkého kopce. Jsme ve výšce 430mnm a je tu stanoviště obřích sněžných fréz.
Na okolních kopcích je ho stále dost a tající se v menších i větších vodopádech spouští do údolí.
Před sebou máme kopec, na jehož vršku je něco, co vypadá jako obří most a pod ním prázdno.
Nakonec se z toho vyklube jen rovná hrana skály s velkými plochami sněhu. Sníh má podobnou barvu, jako obloha za ním, tak nás to zmátlo.
PÉŤA: projíždíme další osamělou minivesnicí a mě napadlo, jak to tady funguje při hledáním partnera.
Když vezmu ty obrovské vzdálenosti, tak je to prostě k zamyšlení. To si hledají jen mezi sousedy (po pár generacích by byli všichni příbuzní)?
Nebo odjedou 100 km do města a tam si někoho najdou?
A ještě něco: 3 dny nevařím a dva dny neuklízím a té uřvané famílie (my máme hlad, chceme tohle a támhleto, já to vylila, já nadrobil), mám už plné zuby…
Ba ne, stále udržuji pořádek a s láskou pečuji o mou nejmilejší posádku.
Prší. Déšť se mění ve slejvák, ten následně v průtrž mračen. Krajina bez výhledu je taková tmavá, šedivá a smutná.
Projíždíme STARLET a pořád leje. Dnes toho moc neuvidíme a radši jedeme dál.
Vjíždíme do tunelu, který je pět kilometrů dlouhý a v něm na chvíli přestává pršet. Po vyjetí z něho opět začalo.
Cedule před každým městem jsou ve třech jazycích.
Silnice se vine poměrně vysoko a jsme v mracích. Není nic moc vidět a nám se rozjíždí představivost.
Támhle nalevo je krásná skála. Jé, hele ten sníh. Podívej se na ten kopec. Nebo, vidíš to nádherné jezero?
A co ten vysoký vodopád, úžasný fjord, nebo tu velkou rybářskou loď? To vše si můžeme jen představovat.
Vepředu, mezi sedačkami máme pytlík slaných tortilla chipsů. Otevřeme je, ochutnáme a nic moc. Následoval tento dialog:
P: proč jsi je kupoval?
J: měl jsem na ně chuť a byly levný.
P: ale nejsou dobrý.
J: no, nejsou, no. On se k nim dává ještě takový dip.
P: a proč jsi ho taky nekoupil?
J: protože byl drahej…
Tomu jsme se zasmáli a cesta zase ubíhala vesele dál.
Ve vesnici BIRTAVARRE odbočujeme vlevo a jedeme vstříc neznámu.
Úzká asfaltka se mění v rozbitou asfaltku a následuje opět uježděný štěrk. Míjíme pěkné, velké parkoviště, ale to jsme pořád daleko od HALTI.
Utaženými serpentýnami v mracích stoupáme výš a výš a viditelnost se snižuje. Ne kvůli tmě, ale zase jsme v mracích.
Po rozbité cestě jedeme skoro krokem a vyhýbáme se kamenům a větším dírám.
Péťa křečovitě svírá madla u sedačky a do kopce na promočené hlíně se štěrkem nám prokluzují kola.
Asi po dvou kilometrech od parkoviště se před námi z mlžného oparu vynoří most.
Je dřevěný, úzký, a i když je před ním cedule, že má nosnost 18 tun, v té bílé tmě se mi na něj moc nechce.
Podívám se na Péťu a i beze slov je mi jasný, že tam nepojedeme. Otáčím se a serpentýny sjíždíme zpátky na poslední parkoviště.
Bez ABS je to docela divočina. Dětem je to jedno, Péťa otvírá oči až dole.
Na parkovišti je jen jeden Norský teréňák s přívěsem.
Za jízdy jsem si všiml, že nám na kontrolním panelu svítí kontrolka prázdné nádrže na vodu, i když ta je plná. Asi zase nějaký špatný kontakt. I tak nám voda teče, tak to neřeším.
Poprchává, ale stejně beru Tripa na malou, asi tříkilometrovou procházku.
Když se protrhají mraky, fotím i náš můstek zespodu. Je to pěkně vysoko a konstrukce vypadá dost subtilně.
Na parkovišti se zdravím se starší Norkou z karavanu. V ruce má sklenku vína a moc se jí líbí Trip. Pokecáme, příjde mi milá.
Tak v autě beru láhev slivovice (jo, Václave, je to tak), a jdu se družit. Nalévám panáky do dětských plastových kelímků a omlouvám se, že jiné nemáme.
Pití rozváže jazyk i jejímu manželovi a příjemně si pokecáme. Po chvíli přichází i Péťa. I ona si dá malinkého panáčka.
Pánovo jméno si nepamatuji, ale paní se představila nějak jako Růža. To se zapomenout nedá.
Přejeme si pěkný večer a jdeme do auta. Po chvíli vidím z okna přicházet Růžu.
Divím se co chce a ona nám nese dvě balení pitíček Capri Sohne a dvě malé lahvičky Siera Tequily. Odmítám, že to nechci, ale že je moc hodná.
To ona nebere a vnutí mi to. Moc jí děkuji a mám slzy v očích.
Po naší dobré večeři (brambory s mletým masem a omáčkou) vezme Péťa lahev vína a čokoládu a na oplátku to nese naším Norům.
I oni jsou dojatí, a prý na nás budou dlouho vzpomínat. Abychom se neuškytali.
Ještě chvíli si povídají, a když Růža vidí, že je Péťe zima, ještě jí vnutí pletený nákrčník s límcem a norským vzorem. A už dost dalších darů…
Na rozloučení objetí a pusa a jdeme bydlet.
Bylo to fantasticky vřelé setkání. I my budeme dlouho vzpomínat.
V autě hygiena, stlaní, a v půl desáté už ležíme s knížkami v postelích.
Venku je 15°C a nás uspává šelest nedalekého potůčku, mísící se s tisíci drobnými kapičkami deště, ťukajícími na střechu našeho Leonida.
Jinak je naprostý klid a náš spánek jistě nebude nic narušovat.
Dnes jsme najeli 189km.