Den dvacátý devátý
Snídáme a venku vane svěží vítr.
Profukuje otevřenými okny a Niky při jednom poryvu prohlásí: ten vítr je tak silnej, že kdybychom vyhodili Tripa do vzduchu, dopadne až o kus dál…
Péťa bere pejska vyvenčit a radši ho má na vodítku, aby neuletěl. Ten si pak sedne před dveře do auta a dělá Fifinku.
Venku, ač je slunečno a příjemných 23°C, okolo Tripa mrzne a je zataženo. Smutně se dívá dovnitř a strašně se klepe zimou.
Přesně, jako jeho velký vzor Fifinka HAF!
Ještě chvíli si tu hrajeme, pokocháme se okolím, vykoupeme se v horském potoce (všichni, kromě Niky),
pobalíme naše věci, a v poledne vyrazíme.
Najíždíme na norskou páteř, silnici E6. Ta se táhne od severní hranice s Ruskem až po tu jižní, se Švédskem.
Její délka je 3.140 kilometrů a je na ní spousta tunelů.
Z okna pozorujeme mírné vlnky na smaragdově zbarvené hladině STORFJORDU, sněhové pláně na vrcholcích okolních norských velikánů a velké masy vody padající z výšky v působivých vodopádech.
Vlevo po směru jízdy je na skalní stěně přibližně každých sto metrů malá kopie velkého vodopádu.
Je jich tolik, že je ani nestíháme sledovat.
Na chvíli se zastavíme na parkovišti na břehu fjordu a opět zkoušíme rybařit. Stojí tu i jeden motorkář na Triumphu.
Ryby se nám vyhýbají a já přemýšlím, na co se vymluvit tentokrát. Nic mě nenapadá.
Ale možná budeme jediní rybáři v Norsku, kteří nic nechytí…
O pár kilometrů dál jsou velké kamenné pláže a pár koupajících se lidí.
Stavíme, odvážně parkujeme na malém plácku ve velkém náklonu, oblékáme plavky a dáme pár temp.
Fouká silný vítr, moře je slané a studené, ale jsme odvážní a otužilí, tak se s tím pěkně popereme.
Slanou vodu následně smyjeme v horském potůčku s krásným vodopádem.
V půl čtvrté odjíždíme směr SKIBOTN, kde je na informačním panelu ukazatel s teplotou 33°C.
Na pumpě nabereme naftu, vodu a dáme si nějaké burgery a párky v rohlíku.
Obsluha je silně zmatená a objednávku musíme několikrát opakovat a upravovat.
Nakonec je to docela dobrý, i když Pétě dělali nový burger, protože maso v něm bylo uvnitř zmrzlé.
Na parkovišti se jedna stařičká Italka rozplývala nad Tripem. Že se jí moc líbí. Aby si ho tak odvezla sebou.
Musíme si ho pořádně hlídat.
Po silnici jezdím podle předpisů (většinou) a dodržuji maximální povolené limity.
Aspoň tak máme čas se kochat tou přírodní scenérií a úžasnými výhledy.
Z jedné strany opět strmá skalní stěna, z té druhé prudký sráz do moře.
To vše pak lemují vzdálené hory se sněhovou přikrývkou, blyštící se na slunci, a jako vykřičníky na konci věty jsou vysoké vodopády.
Říkám si, to už nemůže být lepší.
Ale po pár zatáčkách se krajina opět trochu změní, kopce se vytvarují úplně jinak, vysoké skalní štíty změní svojí tvář, a já jsem z toho pořád jak v Jiříkově vidění.
Díky tomu kochání se okolím je za námi někdy dlouhá kolona ostatních aut, ale nikdo se na mne zato snad ani moc nezlobí.
Z oblohy na nás praží severské slunce a silnice se tetelí teplem. Vine se pod námi, jako obří a nikdy nekončící had.
Snad pro nás ten Norský nebude jedovatý a neuštkne nás.
Ve městě MALSELV odbočujeme z hlavní E6ky na vedlejší a hledáme místo na přespání.
Hned u odbočky je parkoviště se záchody, ale Péťe se to nelíbí. Ujedeme asi třicet kilometrů, ale nikde nic pěkného.
Otáčíme a vracíme se zpátky.
Ale aspoň jsme viděli mládež, skákající z mostu asi deset metrů do řeky v městečku RUNDHAUG, i kousek vnitrozemí s malými vesničkami a pěknými dřevěnými domky.
Auto postavíme na parkovišti, kde se to Péťě nejdřív nelíbilo.
Stojí tu dva Norské obytňáky a jejich starší osádky se na nás tváří dost nevraživě. Asi rušíme jejich idylku.
Ale okolí je moc pěkné.
S Filipem odlovíme pár kešek a nafotíme starý MALSELV BRU most z roku 1939.
21:00 Studená večeře – rybičky, chleba, sýr, okurky.
21:30 – 22:00 Hygiena, stlaní, pelíšky.
22:00 – 23:30 Dopisuji deník, sepisuji, kam ještě bychom mohli jet, venčím Tripa.
24:00 Pár stránek knížky, usínám.
Dobrou noc.
Dnes jsme ujeli 208km