V devět ráno je venku 24°C a mezi po obloze roztroušenými mraky prosvítá sluníčko.
Filip venčí Tripa a potom se ještě chvíli dotahujeme v pelíšcích.
Po desáté se my kluci vydáme na procházku podél břehu moře. Holky mezitím připravily skvělou snídani. Jsme prostě sehraný tým.
Někdy si myslím, že okolní svět je vzhůru nohama:
Venku je horko, a klid. Píšu deník, děti si hrají, Péťa odpočívá.
Před druhou hodinou odjíždíme směr SKARBERGET. Tam se postavíme do fronty na trajekt, který zrovna přijíždí. Jmenuje se MELSHORN
a odveze nás do BOGNES. Za přibližně sedmikilometrový úsek po moři platím 397 NOK. Už asi nikdy nebudu nadávat na cenu naší dálniční známky…
Těsně po odražení lodi od mola přijíždí na parkoviště auto. Nestihl to asi o tři minuty, ale bude muset počkat hodinu a půl na další spoj.
Na lodi vystoupíme z auta a jdeme si vše prohlédnout a vyfotit.
Plavba rychlostí 20km/h trvá asi čtyřicet minut. Ptám se pána, který měl na starosti nalodění aut na hloubku vody pod námi.
On na to, že tady neví, ale u břehu, pod strmou skálou je to devět set metrů. Ptám se znovu, jestli jsem dobře rozuměl a on mi to jen potvrdí.
Tak to už chápu, proč na některých místech nejsou mosty, ale musí tam jezdit trajekty.
Po rychlém vylodění bereme naftu, a na další cestě obdivujeme další vysoké skalní masivy.
Kolem čtvrté odpoledne máme hlad. Zastavíme na parkovišti a při teplotě 31°C ve stínu se nabaštíme. Přitom přemýšlím, jaké jsme chytli skvělé počasí.
Jsme daleko na severu, máme půl auta zimní výbavy, potíme se a skoro denně se koupeme.
Podle navigace to máme domů vzdušnou čarou 2.000km, po silnicích přibližně 2.800km
Jedeme směrem na FAUSKE a u jezera SARDNESVATEN zastavujeme na malém parkovišti. Jdeme se vykoupat.
Voda v jezeru je v tom vedru (aktuálně 35°C) velice osvěžující.
Asi osm metrů od břehu je půl metru pod jeho hladinou i ohniště. Vypadá to velice podivně.
Na dalším, asi třicetikilometrovém úseku mám pocit, že jedeme víc pod zemí, než po povrchu. Je to tady samý tunel.
Nejvíc mě dostalo následující:
3km tunel
50m volný prostor
50m tunel
50m volný prostor
2km tunel
Z hlavní silnice odbočujeme na vedlejší, směr národní park RAGO. Jedeme asi šest kilometrů k začátku značených cest.
Tam je cedule: NO CAMPING. Vracíme se asi jeden kilometr a stavíme na plácku hned vedle horské říčky.
Opět využíváme nepsaného pravidla ALLE MANSRETTEN.
Každý může přespat kdekoliv v přírodě. Jen musí splnit dvě podmínky: nesmí být na soukromém pozemku a musí být minimálně 150m od nejbližšího obydlí.
Beru děti a Tripa a jdeme na průzkum okolí. Brodíme říčku a vodu mám skoro do půli stehen.
Tripa přenáším, děti vedu za ruku. Proud je tu dost silný a i já sám mám co dělat, abych to ustál.
V tom si na břehu všimnu našeho auta (brodíme přímo pod ním) a ve dveřích Péťa. Něco na nás zlostně volá, ale v hukotu říčky jí neslyším.
Ajéje. To si to zase slíznu…
Na druhém břehu se prodíráme křovím a kousek jdeme i po cestě. Odlovíme kešku a prohlížím jakýsi zatopený tunel.
Hele, Michale. To by bylo něco, vzít neopren, lahve s kyslíkem, baterku a vyrazit na průzkum.
Po deváté výživná večeře, hygiena, stlaní a za zvuku hučícího potůčku a šepotání deště spokojeně usínáme.
Ještě „noční“ výhled z domečku:
Zítra chci vyrazit na pěší tůru k vodopádu. Přemýšlím, jestli vyjde předpověď a takhle bude pršet i zítra.
To uvidíme ráno.
No tak zase dobrou noc.