V noci pršelo, něco nám běhalo po střeše a vzbudili nás maníci, co tu sekali trávu traktůrkem a křovinořezem.
Venku je pod mrakem, šedivo, 13°C.
Snídáme a já se jdu projít k řece. Moc pěkné to tu není, ale podle informační cedule tu žije spousta ptáků, ryb a jiné zvěře.
Zpátky v autě nám Péťa oznamuje, že nám zbývá posledních třináct dní, než bysme se měli vrátit. Domů se těším, ale zároveň je mi smutno.
Na náladě nepřidají ani odpadky, které sem někdo vyvezl. Dost mi to připomíná parkoviště v Čechách…
Vyrážíme a za další mýtnou branou jedeme podél železniční trati, s břízovými a borovými lesy.
Kdyby tu nebyly červeně natřené domy, a okolí nebylo zarámováno vysokými horami, řekl bych, že jsme v Čechách.
Ve městě OPPDAL vylijeme odpadní nádrže, nafotíme se s trolem, odlovíme kešku a nakoupíme potraviny.
A jelikož jsem zjistil, že mne pomalu opouštějí moje staré pohorky, stavíme se ve sportu podívat po jiných.
Jenže kvalitní stojí i 3.500 NOK (cca 10.000,- Kč). Obyčejné, i když Goretexové jsou od 1.300 NOK. Tak to ještě musím vydržet v těch mých a koupím si je až doma.
Na další cestě se silnice vine bok po boku s potokem, a jsou sevřené úzkou skalní soutěskou.
Projíždíme i národním parkem DOVRE. Na velkých pláních se pasou stáda ovcí, a nad vzdálenými oblými vrcholy kopců se rozprostírá nebe poseté mraky.
Je to kraj velkého nebe.
V DOMBASU (snad se tady nestřílí, jako v Donbasu na Ukrajině) sjíždíme z E6 na E136.
U silnice je ukazatel na jakýsi most. Zkouším na něj odbočit a nebyla to vůbec chyba. Cesta je sice horší, ale místo za to stálo.
JORA BRU je nejdelší kamenný most na železniční trati RAUMA, a druhý nejdelší kamenný most v celém Norsku.
Je dlouhý 85 metrů, vysoký 58 metrů, a stavěl se v letech 1912 – 1919. Zacvičíme si, protáhneme těla a jedeme dál.
Údolí za DOMBASEM, směrem na ANDALSNES, je jako z reklamních letáků na Alpy.
Jo a na naší cestě jsme ujeli už 6.000km.
Jelikož jedeme opět mimo civilizaci a já nevím, jak o dál bude s pumpami na další cestě, tankuji na další samoobslužné čerpačce.
Systém příjezdu ke stojanům je takový, že se může přijet z jakékoliv strany k jakémukoliv stojanu. Prostě obousměrný provoz.
A zase následuje silnice, klikatící se po úbočí několik set metrů vysokých skalních mohykánů.
Řeka RAUMA se smaragdově zbarvenou vodou se dere přes působivé peřeje. Tuto úžasnou scenérii podtrhuje obří vodopád.
Vodopád OLMAAFOSSEN je jeden z nejvyšších v Norsku. Měří přes sedm set metrů!!! Nevycházím z úžasu a nechápu, jak tohle mohlo vzniknout…
Stavíme na malém parkovišti u hřbitova s kostelíkem KORS KIRKE a fotíme tu dechberoucí krásu.
Ze silnice E136 odbočujeme přes úzký můstek na místní silnici č.63. Cesta se zužuje a míjení protijedoucích aut jde pouze na mírných, k tomu určených rozšířeních.
Stoupáme prudce do kopce na dvojku, chvílemi i na trojku.
Po pár kilometrech začíná slavná Cesta trolů – TROLLSTIGEN.
Ta stoupá strmě vzhůru jedenácti prudkými zatáčkami z údolí ISTERDALEN do horského průsmyku v 850 mnm, kde je vrch STIGRORA.
Cesta je tu přes osmdesát let a po osmi letech budování jí slavnostně otevřel král HAAKON VII v roce 1936.
Ze spodního parkoviště na vrchol ujedeme šest kilometrů, vzdušnou čarou je to přitom jen 1.100 metrů.
Cestou několikrát míjíme 180 metrů vysoký vodopád STIGFOSSEN, ze kterého padá vodní tříšť až na vozovku, i naše přední sklo.
Péťa si ty fantastické výhledy vůbec neužívala. Bylo jí špatně, ven se nedívala, mlčela, a cestu přetrpěla vzadu s Filipem.
Niky si sedla dopředu a jízda se jí moc líbila. Vše si natočila i na telefon.
Cestou jsme potkali několik osobních aut, obytňáků a motorek. Autobus naštěstí žádný. To bychom se vyhýbali jen stěží.
Na vrcholu je velké parkoviště, toalety, restaurace, suvenýry, a hlavně luxusní vyhlídka.
V krámku kupuji samolepku a jdeme se pokochat výhledy. Kvůli nim jsme to jeli ještě dnes navečer. Zítra se má změnit počasí.
Má být zamračeno a pršet.
A cesta stála za to! Kovová konstrukce nad strmým srázem s neskutečným výhledem do údolí.
Krajina je famózní, pohled na klikatící se silnici báječný a celé místo při zapadajícím slunci úžasně magické.
Nedokážu to tak popsat. Prostě si sem zajeďte, vychytejte počasí a pak mi dejte vědět, jak to cítíte vy.
Ještě pár fotek a video z nadhledu. Při tom se dáme do řeči s mladými Nory. Ptám se, jestli chtějí společnou fotku ze vzduchu.
adšeně souhlasí a napíšou nám mail, na který slibuji poslat obrázky.
Po chvíli se přiženou šedivé mraky, začne se zatahovat a znatelně se ochladí. Tak tohle počasí nám vyšlo jen tak tak.
Asi po hodině se holky vrací do auta, my kluci si dáme ještě pár desítek metrů po stezce vzhůru. Škoda, že už musíme na večeři. Jinak bychom se vydali na pořádnou skalní výpravu.
V autě se rozhodujeme, že tady přespíme do rána.
Auto přeparkuji na vedlejší spací plochu a jdeme do večerní klasiky: večeře (těstoviny s masem), hygiena, stlaní, knížka, spaní.
Děti usínají v jedenáct, my dospělí kolem půlnoci a venku je úplně černá noc.
Dnes jsme ujeli 314km