Budím se ve tři ráno, čtu si, přemýšlím, rozjímám o životě. A víte, na co jsem přišel? Že život je fajn.
Zatím na nás nikdo nepřišel kvůli nočnímu parkování.
Ve čtyři přijíždí nějaké auto a hučí mu ventilátor.
V půl páté se budí Péťa a po chvíli spolu vstávají i děti.
Venku je 11°C, uvnitř máme 17°C, děti se bez reptání oblékají a společně s pejskem vyrážíme v šest hodin na výpravu. Vážně, Václave. V 6:00 už jsme venku!
Na sobě máme mikiny, bundy, i čepice. Venku je jasno a východ slunce už asi nestihneme.
Cesta vede po kamenné cestičce, velkých schodech a celá je rozdělená na čtyři části třemi prudkými stoupáními.
Na tom prvním máme ještě dost sil a elánu, a po chvíli je za námi.
Snídáme cestou a přecházíme dřevěný chodníček nad rašeliništěm.
Druhé stoupání je nejprudší a to už se dost zapotíme.
Následuje pozvolná cesta do kopce, na které svačíme. Batohy jsou hned o pár kilo lehčí. V tomhle úseku potkáme nejvíc Čechů.
Ať už jdou nahoru s námi, nebo se vrací. Ti vracející nás navíc povzbuzují, že je to super a ještě tam není tolik lidí.
Při třetím stoupání už se do nás naplno opírá sluníčko a my často stavíme na odpočinek a doplnění tekutin.
Potkáme rodinu z naší vlasti. Ti vyráželi v půl čtvrté a nahoře stihli východ slunce. Prý to bylo fantastické divadlo. Věříme jim a jdeme dál kolem krásného jezírka, kde se dá i vykoupat.
Dál už je to skoro po rovince po skalách, přes kovové lávky, okolo nás jen pár desítek lidí a několik stanů těch, co tu přespali.
Na místo dorážíme v osm hodin. Svítí sluníčko, je úplně modré nebe a my nejdříve z dálky pozorujeme to úžasné místo.
PREIKESTOLEN je obrovská kamenná plošina o rozměrech 25×25 metrů, vysunutá ze skalní stěny a tyčící se 604 metrů nad hladinou LYSEFJORDU.
Plochá vyhlídková plošina nabízí dech beroucí výhled do dálky. Je jednou z nejvýznamnějších a nejnavštěvovanějších míst v celém Norsku.
Péťa se bojí výšek a na skálu nechce jít.
Beru tedy nejdřív Filipa, pak Nikolku, každého samostatně, a s obrovskou opatrností a respektem před kolmou propastí se díváme na tu okolní krásu.
K tomu nám svítí sluníčko a je příjemné teplo.
Na druhé straně fjordu si všímáme pěkného, velkého domu na krásném pozemku v okolní skalní pustině. Ti musí mít nádherný výhled.
Péťa hlídá Tripa, který se opaluje a odpočívá. Děti si hrají s kamínky a já pobíhám okolo a vše fotím.
Další fotka je z boku z vedlejší skály:
Roman našel jednu z mála fotek, jak to vypadá zespodu. Jiný úhel pohledu je také zajímavý:
Mimochodem, pár kamínků jsme z té kolmé stěny zkusili hodit i dolů. Že budeme jako počítat, za jak dlouho dopadnou.
Ale jak je to hluboko, nic jsme neslyšeli. Snad tam zrovna nikdo nešel na procházku…
To místo je opravdu magické. Všude se píše, že kdo navštíví Norsko, musí zavítat i sem. Je to tu skvělé, ale ledovec SVARTISEN mě vzal víc.
Nelituji cesty, ani peněz za parkování (i když ještě nevím, kolik nás to bude stát), a jsem rád, že jsme to dali.
Hlavně Péťa, kterou jsem nakonec za ruku dovedl pár metrů od vedlejšího srázu a i ona se rozhlédla do krajiny. Sice jí podezřívám, že u toho měla zavřené oči, ale byla tam.
Nahoře je v tuto chvíli nejvíc Němců a my toto místo opouštíme po půl desáté.
Cestu zpátky jsem si přejmenoval na turistické peklo. Holá skalnatá pláň, úmorné sluníčko, ale hlavně nevídané procesí lidí.
Jak stoupají v tom vedru do kopce, funí, jsou zpocení, někteří vypadají, že každou chvíli zkolabují, a vráží do nás. Ze začátku jsem se tím bavil a divil se Pétě, že je z toho tak na nervy.
Ale bylo to pořád to samé a my měli problém se tím davem prodírat dolů. Vážně děs!
Některé typy jsem vůbec nechápal, proč se tam hrnou. Nadměrné náklady, sandále, starci o holi, mimina, nafintění pejskové s mašličkou v kabelce, v rukou igelitky, nebo papírové tašky s nakoupenými suvenýry.
Blahořečil jsem Pétě a turnovákům, že jsme vyrazili takhle brzy ráno.
Ve stánku u parkoviště jsme dětem koupili za odměnu nanuka a v půl jedné už vyjížděli ven.
Sice jsem chtěl ještě nabrat vodu do nádrže, ale u brány jsme zjistili, že nefunguje automat na zaplacení, a parkovné se vybírá a platí osobně.
Takže honem do auta, startuji a letím ven. Ani propocené pohorky jsem si nesundal. To pak bylo něco…
Vyjíždíme bránou a platíme jen za jeden den. Jak jsme ráno vyšli brzy, ani jsme nestlali.
A teď jak jsme ujížděli, a nikde okolo jsme nemohli zastavit na chvilkové zaparkování, děti jely kousek na rozestlané posteli. A bez pásů…
Takže jsme to jako jedni z mála dali i s přespáním na místním parkovišti a platili jen jeden den.
Stavíme asi po pěti kilometrech u kempu, steleme, Péťa si dala i sprchu, balíme věci, přezouváme se. To byl odérek…
Trajektem přejíždíme LYSEFJORD z OANES do LAUVVIKU, a já si vzpomínám na pasáž z knihy „Stopařův průvodce po galaxii“.
Tam totiž tvůrce Země dostal uznání a zvláštní cenu za výrobu Norských fjordů.
Přejezd fjordu měří 2km a stojí 273 NOK. Cena se asi neodvíjí podle vzdálenosti, protože ujetá vzdálenost na ní podle mě nemá vliv.
Při jízdě jsem se náhodně podíval na tachometr, kde zrovna přeskočila čísla a já si jednoduše spočítal, že jsme právě ujeli 7.000km
Na nedalekém vrcholu, kousek od KYDLANDU, vidíme první Norské větrné elektrárny.
Míjíme desítky a desítky početných stád ovcí, koz, krav a koní.
V obci EGERSUND zahýbáme vlevo a po úzké místní komunikaci č.62 dojíždíme do vesničky MJOLHUS.
Je tu další přírodní zvláštnost – TROLLPICKEN – Trolí penis. Auto necháme na parkovišti (100 NOK), a jelikož se děvčatům nechce, jdeme opět jen my, tři chlapáci.
Jdeme jen dva kilometry, pohodovou krajinou s převýšením 190 metrů.
Na místě je jen pár lidí a my si fotíme tuto zajímavost. Velký kus skály, který je zaklíněný mezi ostatními balvany.
Z jedné strany opravdu vypadá, jako ztopořený penis, z té druhé mi to ovšem připomíná velkou želvu s vytáhlým krkem.
Filip si na PIKENA, jak mu důvěrně říkáme, chce mermomocí sáhnout. Snad to na něm nezanechá žádné následky a přinese mu to jen štěstí.
Sedáme si na vrchol skály se svačinou v ruce, a mě se vybavují články z internetu, které jsem kdysi četl.
Stálo v nich: vandalové v Norsku poničili skálu ve tvaru penisu, nebo Trolí penis opět vztyčen!
Nějací vandalové ten velký balvan zničili a shodili dolů (jen si nepamatuji, jak se jim to povedlo – na délku má asi pět metrů, průměr necelý metr a musí být zatraceně těžký).
Norové pak mezi sebou vybrali asi 600.000 korun, za které se vše povedlo uvést do původního stavu. Dodnes má u kořene patrnou jizvu. Myslím, že ho to dost bolelo…
Cestou zpátky míjíme stáda krav, býků, ovcí a koz. Všechen ten dobytek se pase podél cesty a Filip má trochu strach. Já tedy taky, ale nahlas to neříkám.
V šest hodin jsme zpátky, sedáme do auta a odjíždíme.
Ve čtvrt na osm stavíme na pěkném místě u silnice E39, pár kilometrů za MOI. Jsme na břehu jezera LUNDEVATN, hned u potoka BRINGEDALSBEKKEN.
A jako obvykle: malá procházka, keška, hraní, večeře, stlaní, hygiena, pár fotek, povídání, čtení. Dnes navíc ještě Ryzlink rýnský 2015 a v deset hodin už usínáme.
Za dnešek jsme ujeli 150km