Měli jsme pohodové místo na spaní. Jen pár desítek metrů od nás stojí kamion se zmrzlinami a celou noc se mu spouštělo chladící zařízení. Já mám ale tvrdé spaní, mě to nevadilo.
V osm venčím Tripa a opodál stojí i dvě Tesly. Červená a černá, a v obou někdo spí. Rád bych se v nějaké Tesle svezl. A v takových chvílích si naplno uvědomuji, jak mi chybí dobrá znalost angličtiny.
Kdybych měl víc času a nebyl líný, zkusil bych se zeptat. S mojí úrovní si o tom radši nechám jen zdát.
Dopisuji deník, snídáme, používáme toalety na parkovišti. Ty jsou moderní, s automatickým otevíráním a zamykáním dveří, vše v nerezu. Je tu i automatické čištění záchodových kazet pro obytňáky.
Podle obrázků máme typ C200. Ale zkoušet to nebudu, protože nádrž máme skoro prázdnou. Venku je i odpadkový koš se solárním panelem. Trochu mi není jasné, na co odpadkový koš potřebuje elektřinu, ale nemám jak se k této informaci dostat.
V půl jedenácté odjíždíme (takhle brzy? Jo!) a na parkoviště přijíždí další černá Tesla. Jestli ony tu nemají někde hnízdo…
Kousek za FLEKKEFJORDEM projíždíme tunel, ve kterém je odbočka na KVINESDAL, a vjezd do vedlejšího tunelu. Pokud nepočítám městské tunely, tak tohle jsem pod zemí ještě neviděl.
No a za tunelem na nás čeká další pecka. Je tu obrovská ropná plošina. Sakra! Proč tu nejsou cedule s upozorněním, aby si obyčejný turista připravil foťák?
Projíždíme další mýtnou bránou. Jsem zvědavý na konečný účet. V Norsku je to totiž tak, že se automaticky načte SPZ auta, průjezdy se nasčítají a poštou pak příjde faktura k zaplacení. A to nás teprve čeká. Později doma jsem se dočetl, že se lze někde zaregistrovat předem, zařídit si nějakou kartu, nebo krabičku a to by pak placení mělo vyjít levněji. Tak třeba příště…
Ve městě VIGELAND odbočujeme u E39 na silnici s číslem 640, směrem na LINDESNES.
Úzká silnička se klikatí mezi skalami, mořskými zátokami a domky.
Začíná se ozývat nějaké pískání z pravého předního kola. Snad v pořádku dojedeme.
Po několika tisících, v Norsku ujetých kilometrech, dojíždíme na jeho nejjižnější místo. Tím je kopeček na skále nad útesem a maják LINDESNES FYR.
Tak se nám podařilo přejet celou tuto úžasnou zemi od severu až po jih. NORDCAPP – LINDESNES. Mám z toho moc pěkný pocit.
Je půl jedné odpoledne, vane svěží vítr od moře, a je krásně slunečno. Mořský vzduch krásně voní, vzedmuté vlny se rozbíjí o skaliska, a domů to máme vzdušnou čarou 970 km.
Na opačnou stranu, na NORDCAPP to je vzduchem 1.700km, po silnici cca 2.600km
Po skalách si zajdeme na kešku a úplně nejjižnější část tohoto výběžku. Tím jsme ze všech lidí, z celého Norska, nejdále na jihu.
Pak už je jen moře a Dánsko.
Holky jdou napřed k autu, my kluci to vezmeme oklikou podél pobřeží k majáku.
Tam si vše důkladně prolezeme. Maják, zákopy, palposty (kterým Filip říká palmosty), bunkry, tunely.
V jedné podzemní síni je výstava velkoformátových fotografií Norských majáků.
V budově s občerstvením a suvenýry je velká místnost, v ní velký stůl se zákusky a kávou, a kolem spousta turistů.
Nějak jsme se k nim přimotali. Zákusky a kafe bych si dal, ale to by bylo hodně na drzouna. Na nás totiž bylo vidět, že k nim nepatříme.
Filip tepláky a tenisky, já batoh a pohorky. A ani jeden z nás neměl tričko Polo s límečkem. Tak jsme jen prošli, prohlédli si muzeum, koupili samolepku a šli za děvčaty.
Z parkoviště vyjíždíme v šest hodin.
Cestou jsme v ohradě u silnice viděli obrovského býka. Ptám se Filipa a ten ho samozřejmě nutně potřebuje vidět.
Rychle odbočuji prudce vlevo, a jelikož nemáme ABS, trochu se nám to smýklo. Svodidla jsme minuli tak o patnáct centimetrů. Už to mě mohlo varovat…
Býka jsme vyfotili, byl ho vážně pořádný kus. No a jelikož jsem se nechtěl vracet až na parkoviště k majáku, odbočil jsem vlevo dolů z kopce, na úzkou asfaltovou příjezdovou cestu k jednomu domu.
Normálně jsem si chtěl kousek couvnout, vyjet na silničku a pokračovat dál. Jenže s naším, přes tři tuny vážícím monstrem, to jde dost blbě.
Na zpátečku do kopce se nešlo rozjet, smrděla spojka, protáčely se pneumatiky a několikrát mi to chcíplo.
Péťa šla na silnici zastavit dopravu. Kdybych to vyjel a někdo jel okolo, napálil bych to do něj. Když už jsem se rozjel a vypadalo to nadějně, na úzké cestičce jsem najel do plotu.
Takhle by to nešlo. Seběhl jsem k domu a zkoušel otevřít závoru, která tam byla. Naštěstí nebyla zamčená. Obíhal jsem dům, klepal, zvonil a volal.
Nikdo nebyl doma. Vjel jsem k domu, otočil se před garáží a popředu už vyjel. Péťa za námi zavřela bránu a doběhla asi sto metrů na autobusovou zastávku, kde jsem to s Leonidem rozdýchával…
Tak takhle Jiří ne. Na tohle si musíš dávat pozor.
Projíždíme KRISTIANSANDEM a platíme další mýto. Za městem najíždíme na náš první dálniční úsek v Norsku a užíváme si limitu 100km/h.
Podél dálnice se zrovna seká tráva. Tady to funguje tak, že chlapík na dálku ovládá robotickou sekačku, která vypadá, jako malý bagřík.
Na krku má pověšenou ovládací krabičku a chodí za sekačkou. Divné, jen jsem to nestihl vyfotit.
Tunely na dálnici jsou postavené jiným systémem, než ty na severu.
Už to nejsou jen ty surové, vystřílené díry ve skále, ale jsou poskládané z jednotlivých betonových segmentů, které jsou ukotvené do okolní skály.
Po dálnici jedeme jen 40km.
Kdesi dál na silnici E18 jsem zahlédl Teslu, model X s velkým přívěsným valníkem a na něm loď. Zrovna, když jsem zmáčkl spoušť, mihl se mi tam motorkář. Ale je to vážně Tesla a ne třeba Hjundululiáj.
Už se stmívá, tak stavíme někde mezi GJERDE a BAMBLE, na silnici EUROPAVEIEN u pumpy, na velkém parkovišti. Zjistíme si vodu na ráno a dětem se už sbíhají sliny na párek v rohlíku ke snídani.
K večeři je masová konzerva, topinky, olivy, okurky. Prostě luxus!
Po parkovišti pobíhají nějací lidé s dětmi. Jsou to Češi se dvěma dětmi, a jsou z Moravy.
Pracují v Oslu – Zbyněk u největšího Norského telefonního operátora, Petra jako číšnice v restauraci, a se svojí kamarádkou z Litvy jedou na firemní chalupu.
A že prý mají volná místa, ať jedeme s nimi. Jenže my jedeme opačným směrem a nějak nám dochází čas. Škoda. Jsou moc příjemní a pěkně jsme si s nimi popovídali.
Dali nám pár tipů do Osla, my jim na oplátku domácí slivovici a jablečného Jelzina.
V půl jedenácté hygiena a unavení usínáme. Byl to skvělý den a najeli jsme při něm dalších 325km