Vstáváme mezi šestou, až devátou ranní hodinou. Filipovi je na zvracení a má průjem. Kde a co jsme to jedli?
Posílám deník Romanovi, steleme, snídáme, hrajeme karty. U toho řešíme co a jak dál s ohledem na počasí a náš čas.
Buď pojedeme do Osla, nebo za Tomášem do RUDSHOGDY, nebo rovnou do Švédska. Nakonec odhlasujeme časově nejméně náročnou verzi, třeba tu nejsme naposledy.
V půl jedenácté si děti dají horkého psa (HOT DOG) na pumpě, já naberu vodu a vyrážíme.
Cestou jsme zastavili u jednoho bazaru obytných aut. Podobná auta, jako náš Leonid, stojí kolem 400.000.
Ale Norských, takže cca 1,2 milionu. Stál tu i jeden krasavec za 950.000 NOK.
Najíždíme na další část dálnice. Po kvalitním a širokém asfaltu se jede pěkně, ale je to dost nuda. Tu mi rozbíjí jen občasná stáda dobytka a mýtná brána.
Tady se dojíždění do práce po dálnici musí dost prodražit. Okolní krajina je také bez větších vjemů.
Jedeme na HORTEN a napojujeme se na naší starou známou, silnici číslo E6.
Pro ty, kteří si to nepamatují připomínám, že od severní hranice s Ruskem, až do jejího konce na hranici se Švédskem měří 2.628km.
E6ky se držíme jen pár kilometrů, pak odbočujeme na silnici číslo 325. Ta už není tak nudná jako dálnice, ale dramatickým fjordům se to samozřejmě nevyrovná.
Podél silnice pozorujeme pěkné domy, klidné krávy, krásné koně, pasoucí se ovce, i velké balíky slámy.
Za městem HORTEN platíme za trajekt do MOSS. Auto do šesti metrů stojí 191 NOK, našich sedmdesát centimetrů navíc je za 424 NOK. Tomu říkám skokový nárůst ceny.
Zastavujeme ve frontě aut v přístavu, venčíme Tripa a fotím přijíždějící trajekt.
Fouká silný vítr a dělají se dost velké vlny. Péťa stojí na molu a dělá se jí špatně. To bude plavba…
Vjíždíme do útrob lodi s názvem BASTO V a Péťa říká dětem: děti, připoutejte se. Já na to s klidem: děti, radši se nepoutejte. Kdybychom šli ke dnu, ať můžeme vyplavat. Péťa zezelenala ještě o trochu víc.
Trajekt má uvnitř šest jízdních pruhů a lodníci ve žlutých vestách nás v nich řadí podle velikosti a váhy auta.
Ty větší a těžší doprostřed, na boky malá auta a motorky. Stojíme mezi kamiony a je to divný pocit.
Odcházíme na horní palubu. Při vyplouvání z přístavu je to ještě dobré, ale na volném moři to začíná dost houpat.
Nejhorší jsou tvrdé otřesy a rány do paluby. To se loď na větší vlně nadzvedne přídí vzhůru a dopadne na další. První dvě řady aut jsou mokrá díky spršce vody, která se vždy převalí přes příď.
Fouká hodně silný vítr. Ve vytápěném salónku je dobře, ale venku je to masakr. Beru ven děti a nebýt vysokého zábradlí, sfouklo by nás to do vody.
Desetikilometrový přejezd fjordu trval asi půl hodiny a Péťa se nehnula ze svého křesla, daleko od okna 😀
Město MOSS jen projedeme
s malou zastávkou na nákup dalších potravin. Co mu už jsme tady toho projedli…
Směrem na východ, ke Švédským hranicím, se horší kvalita a povrch silnic. Přibývá prasklin, děr, hrbolů a záplat.
Ale Norové mi pořád dělají radost. Těch Tesel, co tu jezdí, to jsem neviděl ani v Kalifornii. Svůj dřívější odhad padesát Tesel na jeden Hjunduláj upravuji na 100/1!
Projíždíme další dvě místa s výběrem mýta a třetí objíždím malou zajížďkou. Ani ne tak kvůli placení, spíš tak pro pobavení, rozptýlení a změnu krajiny.
Vjíždíme do Švédska a všímám si tří změn: mají tu červenohnědý asfalt, lanová svodidla podél silnice, a přestává pršet.
Ze silnice E18 odbočujeme v obci TOCKSFORS vpravo na místní komunikaci bez názvu a po devíti kilometrech končí asfalt.
Příštích jedenáct kilometrů prý pojedeme přes půl hodiny, povídala moje slečna z navigace.
Nějak se mi to nezdá. Jenže štěrková cesta s kamením a výmoly je dost špatná pro jízdu s takovým autem, jako máme my.
Ale slečna se vážně spletla. S malou zastávkou na čůrání (při které Filip chytil maličkou žabičku)
nám to trvalo přes tři čtvrtě hodiny.
Před pátou hodinou přijíždíme do cíle této cesty. Tím je vesnička BASTNAS s několika po okolí roztroušenými domky.
Je tu jeden z posledních volně přístupných automobilových hřbitovů v Evropě. Stovky opuštěných vraků aut tu tiše rezaví na volném prostranství, i v lese.
V poválečných letech tu měli dva bratři vrakoviště, které opustili přibližně před třiceti lety.
Od té doby jsou tu všechny ty Volva, Saaby, BMW, VW, Fordy a Opely roztroušené na ploše přibližně jedno čtverečního kilometru.
Některá auta jsou téměř kompletní, z některých zbývá jen holé torzo.
Příroda si tu bere zpátky, co bylo její.
Některé karosérie jsou pokryté mechem, místo zadních sedaček je trs trávy, předním oknem prorůstá křoví, prorezlou střechou se za sluncem dere bříza.
Je to zvláštní, mrtvolně tiché místo a pro mě dost strašidelné. Sám a v noci bych tu být nechtěl.
Filipovi se nejvíc líbil malý traktůrek a žluté pošťácké auto z Anglie.
Taky se mě ptal, proč ty auta nemají pomníky, když je to hřbitov. Řekl jsem mu, že ta auta sama o sobě jsou pomníky své doby, a zašlé slávy.
A úplně nakonec před odjezdem, když jsem šel naposledy vyvenčit Tripa, jsme objevili i naší Škodu 1000 MB.
Odjíždíme po půl sedmé stejnou štěrkovou cestou a vracíme se na E18ku. Ta už je pěkně široká, s kvalitním asfaltem a v okolí vidíme pěkné domy, jezera, a v lesích převládající vzrostlé borovice.
Odbočujeme na jih, směrem na TROLLHATTAN.
Po 15km zastavujeme na velkém štěrkovém parkovišti u přírodního koupaliště jezera VASTER SVAN před městem SVANSKOG.
Stojí tu jedno auto z Anglie, a na informační ceduli píšou, že v jezeře žijí i raci. Tak tu mají čistou vodu.
Skládám s dětmi létající draky, které vezeme z domova, a velké parkoviště nám poslouží jako letištní plocha.
Je devět hodin a k první večeři ve Švédsku máme Norské brambory a masové kuličky. K tomu po Niky leze klíště a já si dám Rulandské šedé – rosé 2017.
Prostě pohodička.
V deset večer už ležíme a přejeme si dobrou noc.
Dnes jsme najeli 297km a mě se ulevilo, že nám Norský sociální systém nesebral děti (i když by samozřejmě neměl důvod).
A taky mi dochází, že jsme možná byli jediní rybáři v Norsku, kteří neulovili jedinou rybu.