V půl desáté vyjdu ven a tam blaho.
Nad hlavou velká modrá obloha s jemnými cákanci bílých mráčků, příjemných 21 °C, ve větvích smrků štěbetají ptáčci, v dálce poštěkává psík, to vše lemované horskými velikány.
Myslíme na všechny dobré lidičky, kteří nám naše dobrodružství přejí a je nám fajn.
Jen Péťa při stlaní brblala, že jsme nevděčníci a že jí málo pomáháme. I tak se máme rádi.
Při ranní procházce jsem objevil tuhle zarostlou stavbu a vůbec jsem nerozklíčoval, k čemu sloužila.
Do nedalekého městečka Espot odjíždíme v půl dvanácté. Asi deset minut nás zdrželi popeláři, kteří zablokovali ulici, ručně házeli papírové krabice do auta a vůbec nepospíchali.
Ale díky tomu jsme potkali motorkáře až z daleké Chile a dali jim čtyřlístkový kamínek.
Po zaparkování nákup v malém krámku a setkání s příjemným párem z naší domoviny.
Před jednou hodinou vyrážíme do kopců.
Jdeme údolím, podél potoka Riu de Peguera, v jehož řečišti jsou pěkné kaskády a vodopády.
Holky to vzdaly asi po dvou kilometrech a vrací se do auta. Je jim horko.
My tři kluci nikam nespěcháme, průběžně se ochlazujeme v říčce a občas si v jejím silném proudu postavíme hráz.
Jedno místo jsme trefili i na úrovni vrcholu naší Sněžky, v nadmořské výšce 1.602 metrů.
Úzkou cestičku vyšlapanou v mladém lesíku střídají stáda krav, pasoucích se na rozlehlých loukách, stejně jako široké výhledy do pozvolna klesajícího údolí. Tím vším se pomalu dereme výš a výš.
Potkali jsme mladou rodinku, šli s úsměvem proti nám (my supěli s jazykem na vestě). Paní jsem pozdravil španělsky, ona mi odpověděla francouzsky. Tak jsem se opravil a pána pozdravil francouzsky, načež on mi odpověděl španělsky. A ač byli oba bílí, měli dvě úplně černé děti.
Nějak se v tom dnešním světě ztrácím.
V půl páté jsme stanuli na břehu jezera Estany de Lladres ve výšce 2.070 metrů nad mořskou hladinou.
Měl jsem v plánu dojít ještě dál, ale počasí a stoupání nás zmáhá.
Je jasno, horko a jezero je částečně vyschlé. Chtěl jsem si v něm zaplavat, ale moc to nejde.
Osvěžíme se jen po kolena, schladíme v něm Tripa a po dvacetiminutovém odpočinku sestupujeme zpátky.
Cestou dolů kontrolujeme, která z námi budovaných hrází vydržela a která ne. Jsme dobří stavitelé, všechny jsou v pořádku.
Voláme holkám a domluvíme se, že si dáme pizzu v restauraci. Zasloužíme si jí.
Byl to totiž nakonec trochu náročný výšlap. Městečko Espot se nachází ve výšce 1.300 metrů, otočku jsme měli u jezera o více než 700 metrů výše.
Dole jsme v sedm hodin, jenže Španělé mají maňánu. Zdejší restaurace otevírají až v osm, všude je ještě zavřeno.
Sedáme tedy do auta a přejíždíme na jiné místo, které našla Péťa.
Buď potkáme nějakou otevřenou restauraci cestou, nebo budeme jíst z vlastních zásob.
Na naší trase byla všechna jídelní zařízení zavřena, máme smůlu.
Pár kilometrů před cílem jsme se prohodili v řízení, a i když se Péťa děsí serpentýn, dala si pár ostrých zatáček při výjezdu do průsmyku Port de la Bonaigua v 2.072 m.n.m. Je to velká frajerka.
Bereme místo na asfaltovém parkovišti u stanice lanové dráhy. Je tu čistý vzduch, klid a ticho.
Při malé procházce po okolí odlovíme kešku u staré sněžné frézy.
Nějak na nás doléhá únava, tak zítra asi dáme odpočinkový den.
Po večeři si povídáme a probíráme zážitky z předešlých dnů.
Následně Péťa pozoruje hvězdný vláček na jasné noční obloze, ale vyfotit ho neumím.
Při usínání Filip pobrekává ze spaní, že ho bolí nožičky. Asi jsem ho trochu uhnal. Snad bude dobře spát.
33 km