V devět hodin ráno je venku 17 °C a čistě zametená obloha.
Péťa s Filipem si čtou, Niky spí, beru Tripa na procházku.
Slunce stoupá pomalu vzhůru, zahřívá čistý vzduch a ochlazení ve studené vodě potůčku přijde vhod.
Našel jsem i podivnou lebku. Možná je od toho sviště? Každopádně máme další trofej.
Při bohaté snídani řešíme s Niky její špatnou náladu. Vysvětlila nám, že je to proto, že jsme jí vzbudili moc brzy. Vstávala v půl dvanácté…
Ale mě těší, že jí pořád dokážu rozesmát.
Po jídle a vyčištění zubů vyrážím s Filipem a Tripem na nedaleký vrchol. Péťa ukecala Niky, aby šla kousek s námi. Aby se také protáhla na čerstvém vzduchu.
Vydržela s námi asi kilometr a pak se vydala na zpáteční cestu.
My s Filipem statečně šplháme do strmého stoupání a po chvíli proti nám jede terénní auto. To je ale frajeřina.
Filip má skvělé oči a všímá si sviště. Všude tu mají nory a hvízdáním se upozorňují na vetřelce.
Kus před vrcholem, kde končí lanovka nás míjí další tereňák. My se s tím kopcem doslova pereme a on si jede tak na pohodu.
Doplňuji, že vzhůru se dereme po černé sjezdovce.
Mimochodem, tady jsem se dozvěděl, že Volvo vyrábí i domečky pro lanovky.
Malou pauzu na vrchu Sarrau ve 2.320 m.n.m. využijeme k pokoukání po okolí a vyblbnutí se při focení s výhledem na Pico Anete.
Přemýšlím, jak takový kopec složený jen z kamenů vzniká?
Také si všímám, jak náhlý může být přechod složení a barvy mezi jednotlivými skalisky.
I nadále stoupáme vzhůru a v půl čtvrté jsme na vršku kamenné hory s názvem Pico Cerler ve výšce 2.407 metrů.
Uděláme pár fotek, napijeme se a otáčíme se k návratu.
Na Pyrenejích mě fascinuje, jak jsou rozlehlé. Ať vylezu na jakýkoliv kopec, vždy je okolo vidět spousta dalších vrcholů, které jsou ještě výš než ten můj.
Můj pohled přitahuje Pico Aneto. Je to nejvyšší bod celého pohoří s výškou 3.404 m.n.m. Chtěl jsem tam, ale od nejbližšího parkoviště je to pro mě moc daleko.
Na zpáteční cestě se bavíme o všem možném a pozorujeme další a další sviště. Trip se může zbláznit, jak čenichá u každé jejich nory.
V jedné části prudkého sestupu se ohlížím, kde je Filip a vyděsil jsem se, že se asi zbláznil.
On totiž velice rychlým úprkem utíkal vzhůru do kopce, směrem ode mě a máchal u toho rukama. Křičel jsem na něho, silně hvízdal, ale bez odezvy. Děsím se, co se stalo a pokouším se utíkat za ním. Jenže sjezdovka, po které jdeme je tu vážně dost prudká a po pár desítkách metrů to nedávám. Zadýchaný zkouším znovu zařvat, a to už se zastavil, otočil a schází ke mně. Jdu mu naproti a po setkání se dozvídám, že když chtěl mámě natrhat kytici modrých květů, začal ho prohánět nějaký obrovský hmyz a rukama vyděšeně ukazuje asi patnáct centimetrů. Uklidňuji ho a jdeme dál.
Později mi ukazoval brouka, který ho prý honil. Byla to taková kombinace vosy a čmeláka a je pravda, že ten bzukot byl nepříjemný.
Na délku měl asi dva centimetry. Prostě, strach má velké oči.
V šest hodin jsme zpátky u auta. Ušli jsme necelých 11 kilometrů s převýšením 500 metrů. V průměru jsme vystoupali přibližně sto metrů na jeden kilometr.
V průměru.
Po té černé sjezdovce to bylo metr na metr.
Jsme příjemně unaveni a já přemýšlím, co si dám k pití.
Filip chce jít stavět hráz na potok, jenže k němu se jde přes rozkvetlou louku, kde bzučí hmyz. Ten on nemá rád a po dnešním zážitku se mu tam vůbec nechce. Tato akce padá.
Vrhám se na pokračování sepisování našeho deníku.
Po večeři rozestlat, sprcha a film.
Před spaním jsme se šli s Filipem ven vyčůrat a jak jsme poměrně vysoko a není tu světelný smog, je vidět neskutečné množství hvězd.
Snažím se najít správné nastavení na foťáku, ale po čtvrt hodině marných pokusů se do mě dává zima a já to vzdávám.
Ochladilo se na 17 °C, zavíráme střešní okna a o půlnoci jdeme spát.
Uspává nás sviští hvízdání. Jsme tedy na konci světa, kde dávají svišti dobrou noc.
0 km