Tak tady jsme si opravdu moc neodpočinuli, včerejší servírka nám radila dobře.
V noci jsme únavou usnuli rychle, ale pak jsme se různě budili.
Po blízké silnici jezdí auta, okolo štěkali psi, ale nejhorší bylo prdění toho našeho. Děsně to čpělo a já si připadal jako uvnitř Zeppelínu. Zdálo se mi, že se nástavba auta nafukuje a my co nevidět vzlétneme. Před tím puchem se nešlo nikam schovat. Rozpínal se rychlostí blesku a byl všude. I pod peřinou, kam jsem si schoval hlavu.
Pejsku, máme tě rádi, ale tohle byl děs.
Niky se vzbudila už v šest, moc se těší na dnešek.
V deset Péťa budí Filipa a ten huláká, že je to šikana.
Po snídani se přesuneme na další akci.
Niky má momentálně koňské období a touží se na nějakém oři svézt. Má zdravotní omezení kvůli zádům, tak snad budou ti zdejší klidní a žádný jí neshodí ze sedla.
Jsme v Caballos Sarvisé a pořádají se tu vyjížďky na koních.
Ujímá se nás usměvavý Anchelo, domlouváme se s ním na hodinové vyjížďce za 18 euro.
Filip nejdřív nechtěl jet, ale když vidí, jak je Niky nadšená a sleduje ty krásné koně, přidává se k ní.
Anchelo neumí moc anglicky, proto nás předává usměvavé černošce, která se nám představuje jako Siri.
Platíme v hotovosti, děti se vydrápou do sedel a se svojí novou kamarádkou se vydávají do přírody.
V autě mezitím Péťa zveřejňuje další díl našeho deníku a já si dám v přilehlé kavárničce lahodnou kávičku.
Parkujeme vedle novinky od VW. Tou je zánovní elektrický ID BUZZ. Je to elektrická budoucnost automobilizmu, nebo slepá ulička? Tak jako tak, tenhle se mi líbí.
Děti se vrací přibližně po hodině a jsou úplně nadšené, štěstím bez sebe.
Anchelovi i Siri dáme kamínek se čtyřlístkem pro štěstí a děti za to dostanou každý svojí koňskou podkovu. Jinak je prodávají po dvou eurech.
Niky nám k vyjížďce prozradila, že její kůň se jmenoval Pujuelo a byl lepší než ten bráchův. Jeho kůň něco očuchával, ono to spadlo, kůň se prý splašil a chtěl utíkat pryč. Ona s chladnou hlavou situaci vyřešila tím, že svým koněm zatarasila cestu a tím bratra zachránila.
Filip zase prohlásil, že jeho kůň byl absolutně zlomyslný. Schválně chodil blízko křoví, tím mu poškrábal nohy, a navíc pořád něco okusoval. Přitom se často zastavoval a vůbec nešel ovládat.
Jedeme dál a já si připomínám, jak se mi v cizině líbí tyhle ozdobné kulaťáky.
V nedalekém velkém městě Sebinanigo nakupujeme v obchodě Mercadona, kde si dáme i oběd v jejich jídelně.
V půl čtvrté přejedeme na pumpu Repsol pro vodu. Jenže tam byl žalostně nízký tlak, voda tekla jen slabounkým čůrkem. Při plnění Tripovy láhve jsem si spočítal, jak dlouho by nám trvalo napustit odhadované množství vody do nádrže. Vyšla mi asi půlhodina, tak jsem to po patnácti minutách vzdal a odjíždíme.
Zaujal mě kopec posázený malými domky.
Přibližně v půl šesté dorážíme na štěrkový plácek u jezera Yese. To nám poradil karavanista Jakub a měly by tu být termální prameny.
Přes léto je nižší hladina vody, tak si k ní musíme dojít asi čtyři sta metrů.
Jenže voda je dost cítit a břeh je tvořený takovým tím jemňounkým bahínkem, které zalézá mezi prsty na nohou. Tady se nám nelíbí, vracíme se k autu.
Přejedeme asi dva kilometry zpátky, k jednomu z říčních přítoků do jezera.
Stojí tu pět španělských aut a nemělo by se tu zůstávat přes noc.
S plavkami v ruce jdeme k říčce Ezca, která je tvořena kamenným řečištěm.
Vybíráme si plácek u mostního pilíře a jdeme se osvěžit.
V tomto místě je silný vodní proud, kterému ještě trochu pomůžeme. Z obou jeho krajů vystavíme kamenné hráze ve tvaru trychtýře, kterým koncentrujeme vodní tok do užšího proudu. Tím si vytvoříme dravou divokou řeku, v jejímž korytě se náramně vyblbneme.
Hláška dne byla ta od Péti. Poklidně si plavala v říčce, my ostatní stavěli hráz z kamenů. Z vody na nás volala: „Tak ráda bych vám pomohla, ale mám tu něco na práci.“
Zpátky v autě jsme v osm hodin a Španělé odjíždějí.
Péťa nám připraví pestrou studenou večeři na doplnění energie.
Sice jsme se přejedli, ale v deset přejíždíme na jiné místo.
Zase už jedeme po tmě a moc toho nevidím. Takže nevím, co je kolem nás a nemůžu si to vyfotit.
První místo na přespání se nám nelíbilo, ale po chvíli jsme zjistili, že bylo lepší než to druhé. Třetí jsme přejeli a čtvrté nám vyfoukli dva čeští kluci v osobáku. Tak jsme se vrátili na to třetí, a za hochy na čtvrté došli pěšky, jestli nechtějí k nám na naše třetí, kde bylo víc místa.
Nechtěli, ale aspoň jsme pokecali.
Jejich škoda. Já mám totiž slivovici a nemám jí s kým pít.
V půl dvanácté už ležíme a děsně se chechtáme při sepisování poznámek k deníku.
125 km