Už nejsem žádný mladík a moje středně staré kosti si musí přivyknout na jiný styl spaní. Postel v obýváku má asi metr osmdesát a matrace je slabší než ta, co máme doma. Já měřím skoro dva metry a vážím necelý metrák. Z čehož vyplývá, že jsem rozlámanej.
Budím se kolem páté, čtu si.
Po půl sedmé se budí Niky, povídáme si.
Nahoře v ložnici je klid.
V půl osmé beru Tripa a jdeme se projít. Venku je příjemných 20°C.
Strakonický hrad je jeden z nejstarších dochovalých, hradních komplexů České republiky. V roce 1995 byl vyhlášen národní kulturní památkou. Gotický hrad a barokní zámek s původně románským kostelem svatého Prokopa byl založen někdy kolem roku 1220.
Než se vrátím, Péťa s dětmi ustele a připraví snídani. Při té nám Filip vypráví vtip.
Přijde syn za otcem a ptá se: „Tati, kdo je to chlap?“ „Chlap je člověk, který se každý den starostlivě a pečlivě stará o svou rodinu“ Syn se zamyslí a praví: „Až vyrostu, chci být chlap jako máma“
Blani, to je jako u nás.
Po snídani ještě jedna procházka.
Pěkně jsem si popovídal s místním bezdomovcem a ten mě poslal na Velikonoční ostrov.
On zde totiž nedaleko žije strakonický rodák ing. Pavel Pavel.
Jinak můj nový kamarád byl v roce 1975 na cvičení v Horních Počaplech a stavěl pontony mezi Mlazicemi a Vliněvsí.
Po rozloučení vytáhl z křoví lahváče a šel si do pivovaru pro další várku zábavy.
Dle jeho rad přejedeme i k strakonickému Stonehenge.
Během dalších minut si uvědomuji, že se dávám do řeči s každým, s kým je to jen trochu možné. S bezdomovcem, s paní venčící psa, prodavačkou v Lidlu, pánem v obytné dodávce, obsluhou na pumpě. Možná je to proto, že v příštích týdnech si s cizími moc nepokecám. (Nebo proto, že jsi Jiřulko, Keliška 😊)
Tohle jsem neplánoval, ale jedeme okolo vlakové zastávky, která vypadá jak z filmové série Slunce, seno…
Zastavuji, otáčím se a jedeme si tuto slavnou vísku projet na vlastní kola.
Je tu hospoda U Miluny, hostinec U Šimona Pláničky, JZD. Ale hlavně spousta lidí a stánky se suvenýry.
Ve 12:40 jsme na hraničním přechodu Strážný a tankujeme naftu na poslední pumpě v ČR s názvem Classic Travel Retail. Neobvyklé.
Tankuji plnou, litr za 31,9 a po pár stech metrech vjíždíme do Německa.
V Passově jedeme podél řeky Dunaj.
Ve 14:40 překračujeme hranice s Rakouskem.
V navigaci mám zadán název místní vesničky Fucking. To našla Niky na Instagramu, ale až tady nám řekla, že nedávno jí přejmenovali na Fuging. Aby sem nejezdilo tolik turistů a nekradli jim ty cedule.
Celkem nic tu není, opravdu jen malá zemědělská vesnička. Udělám pár fotek a jedeme dál.
V 16:20 opět překračujeme hranice, tentokrát zpátky do Německa. Silnice se vine úrodným krajem mezi velkými a vzorně udržovanými farmami se živočišnou i rostlinnou výrobou.
Nějak se touhle cestou motáme. Mezi státy, teď i podruhé přejíždíme řeku Inn. Ta hrála důležitou roli v knize Cesta krve od Jiřího Kulhánka.
Jedeme směrem na Mnichov a v podhůří Alp tankujeme naftu ve známém středisku Garmisch-Partenkirchen, zkráceně GAPA. Tady se pořádá každoroční motorkářský sraz. V zimě a na sněhu. Jezdí sem tisíce motorkářů z celé Evropy a musí to být neskutečný masakr!
V půl osmé se opět vracíme do Rakouska.
Dál jedeme údolím mezi horskými velikány až k vesnici Dormitz. Tam parkujeme v půl deváté na štěrkovém plácku. Dopíšu si poznámky k dnešnímu dni, obstarám Tripa, zařídím vše potřebné kolem auta.
Péťa připraví něco malého k jídlu a na mě sedá nějaký splín. Nevím proč, ale nějak mě to dnes nebavilo. Možná proto, že Niky v zádveří rozlila Tripovu misku s vodou, do garáže mi vytekl barel s vodou, dnes jsme měli dlouhý a nudný přesun, nebo že nám při brzdění smrdí brzdy. Děsím se, že zase skončíme dříve, než pořádně začneme. Nemám dolepené tečky trasy a nechce se mi psát deník. Náladu mi nespravil ani Jack Daniels z Lidlu, co má jen 5% alkoholu.
Rozestlat, hygiena, a při čůrání pozorujeme světlušky. Naposledy jsem je viděl s babičkou Jiřinkou jako malý kluk, teď je pozoruji se svými dětmi. Kruh se uzavírá.
Venku je 18 °C a my v jedenáct zaléháme do peřin.
Dobrou noc
485 km