V půl osmé venčím Tripa a na nedaleké horské silnici je čilý provoz. Vrcholky okolních kopců jsou ukryté v mracích a mě se líbí geometricky urovnaná políčka v údolí u městečka Nassereith.
Tak snad mě ta včerejší nassereithnost už přešla.
Měl bych psát deník, ale nějak se mi do toho nechce. Radši beru děti a jdeme lepit kolečka na trasu do naší mapy.
Péťa při stlaní objevuje loužičku vody pod postelí v obýváku. Tak buď jsme se s Niky počůrali, nebo nám teče něco z koupelny.
Neřeším, v jedenáct odjíždíme někam na jih.
Já totiž zase nemám nic připravené a nemám žádný plán cesty. Jedeme na blint, pankově a jen tak se toulat Evropou. Prostě jak by řekl mladej Bílek: nejlepší plán je nemít žádnej plán!
Ahoj, můj cestovní parťáku.
Stoupáme do kopců a v 11:55 vjíždíme do Itálie.
Po pár kilometrech parkujeme u jezera Lago di Résia a jdeme na procházku do vesničky Gran im Vinschgan.
Je tu pozůstatek zatopené vesničky po stavbě přehradní nádrže. Z vesnice zbyla pouze kostelní věž a je to velká atrakce.
Podobně zatopené vesnice jsou i u nás, ale pokud vím, nikde nic nečouhá.
Zdejší parkoviště je plné aut a motorek a kostelní věž ve vodě vypadá obskurně.
Tipuji, že kvůli přílivu turistů si trochu vypomohli moderní technikou. V přehradní nádrži je totiž nízká hladina vody, věž by byla na suchu. Proto je okolo navezená umělá hráz, vytvořili si takovou lagunu, kde se drží hladina na stálé výšce. Chytré.
Vyšli jsme si i k výše umístěnému kostelíčku svaté Anny. Je odsud pěkný výhled a nápaditá keška.
Do nedaleké vesničky si přejedeme napustit vodu z pramene, a přitom se bavíme s italskou Češkou. Ta před lety odešla od manžela, a protože děti už měli odrostlé, odjela za lepším životem sem. Na otázku, jestli je to tady lepší, šalamounsky odpověděla, že všude je chleba o dvou kůrkách. Ale domů už se vracet nehodlá.
Pak jsme viděli silničáře malovat pruhy na asfalt. Nejdřív uprostřed silnice běžel chlapík s červeným praporkem. Pak jelo stříkací autíčko s barvou, další chlápci s kužely a poslední zase kluk s praporkem.
Napadlo mě projet malý cíp východního Švýcarska zpět do Itálie. Vjedeme do tohoto neutrálního státu přes celnici a já si všímám, že mnou zamýšlená trasa vede přes vysoké průsmyky ve výškách kolem 2 500 m.n.m.
Tak to radši ruším a zastavíme se v první švýcarské vesničce Müstair na parkovišti a dáme si pozdní oběd. Jsou čtyři hodiny.
Máme utopence, naložený hermelín, loupáčky a kuličky s mlékem.
Po krátké siestě se vracíme stejnou cestou do Itálie a vyprovází nás déšť.
Celník, který nás pouštěl do země, nás pouští i z ní. Péťa se bojí kontroly, ale on si nás buď nepamatuje, nebo je mu jedno, že už po hodině odjíždíme pryč.
Projíždíme historickým centrem starobylého městečka Sluderno a mě zaráží brána s průjezdní výškou 2,8 metru. Opět spoléhám na rezervu a projíždím. Péťa má zavřené oči a skřípe zuby.
V půl sedmé zastavujeme u nádraží ve Spondignu. Zítra odsud vyrážíme do kopců.
Při malé procházce okolo nádraží fotím pěknou duhu a vyzdobený obytňák.
S Filipem odlovíme kešku velikosti mikro, s jejímž nalezením nám pomohl okolo jedoucí mladík.
Také mne zaujal úklid na místních toaletách. 🫣
Jsem zvyklý zdravit i cizí lidi. Tady zdravím Hello, nebo Bonjour. Jak teď jezdíme ze země do země, jsem zmatený kde vlastně jsme a jak mám zdravit. Za neděli a pondělí jsme různé státní hranice překročili celkem sedmkrát.
Po lehké večeři si v notebooku pustíme poslední speciál Grand Touru a moc se u toho pobavíme.
Následuje změna spacího režimu. Niky už je velká slečna a nechce se na úzké posteli mačkat s tátou. Jdu spát do ložnice s Filipem a Nikča si stele na zemi v kuchyni. Po chvíli zjišťuje, že jí to nevyhovuje, tak se vymění s Péťou. Pro tu je to ještě horší (ulička je úzká a Trip je trochu cítit), tak se celá akce ruší, překopáváme inovativní systém a budeme spát, jako obvykle.
Nuda je to poslední, co nám tady chybí.
123 km