Ať spím nahoře, nebo dole, rozlámanej jsem pořád stejně. Možná to bude tím věkem…
Venčím se s Tripem a pozoruji vrcholy okolních kopců s mapami sněhu deroucí se z roztrhaných mraků.
Probouzí se i ostatní a ptám se Péti, jak se jí spalo. Na její odpověď „hm“ nejde nic moc říci. Mám to podobně.
Při ranním cvičení s Filipem se dáme do řeči se starším manželským párem z Čakovic, kteří sem přijeli v elektrickém Nissanu Leaf. Za šest let s ním najeli přes dvě stě tisíc kilometrů a moc si ho pochvalují.
Mraky se protrhávají a tam co jedeme, hlásí déšť. Snad nás to mine.
Ze Spondigna odjíždíme v 10:40 a já volám: „Tak ať nám to brzdí!“
Start máme v nadmořské výšce 900 m.n.m. a chystáme se vyjet prudkými serpentýnami do nadmořské výšky 2.758 m.n.m. do průsmyku Passo Stelvio. Před sebou máme 45 prudkých vraceček. Některé jsou v pohodě, některé jsou děsně utažené a musím si v nich najet do protisměru. To mi Péťa vždy hlásí, jestli tam něco nejede. Někde je zrcadlo, většinou ale chybí a musíme se spoléhat jeden na druhého. Já na Péťu, že mi dobře poradí a Péťa na mě, že to zvládnu a nikde nás nevyklopím.
Do těch zatáček si musím hlídat velkou šířku a délku auta, stejně jako cyklisty, motorkáře, ostatní auta i dodávky a párkrát i malý autobus.
Pétě není dobře, já mám zpocené dlaně a záda. Za ta léta už mám našeho Leonida v ruce a v oku a průjezdy jsou na centimetry přesné.
Zatáčky projíždím většinou krokem a na jedničku, rovinky jedeme na dvojku a na dvou místech jsem řadil i za tři. Na chvilku.
Našich dvacetiletých 110 koní se s tím statečně pere a v 11:50 jsme v průsmyku Passo Stelvio, což je jedna z nejvýše položených silnic v Evropě, ve výšce 2.758 m.n.m.
Péťa, děti, ani náš obytňáček ještě nebyli výš.
Je to tu trochu jako na Václaváku. Spousta lidí, kol, motorek i aut, občerstvení, suvenýrů, restaurací a kavárniček.
Přejedeme na spodní parkoviště, kde zabíráme jedno z volných míst.
Přepínáme lednici na plyn, ale ona nenaskakuje. Plyn se pustí, zapalovač škrtá, ale plamínek zhasíná. Asi to bude tou vysokou nadmořskou výškou, nízkým tlakem a řídkým vzduchem. Tak jí prostě nebudeme otvírat, chlad tam nějaký čas vydrží.
Oblečeme se do nepohody a jdeme na túru.
Holky vyrazí s Tripem na trojzemí Itálie, Rakouska a Švýcarska.
Já s Filipem vyrážíme na dva kilometry vzdálený vrchol Monte Scorluzzo.
Čím výš stoupáme, tím se do nás opírá silnější a studenější vítr. Dávám Filipovi svoje rukavice a zipy bundy zapínáme až ke krku.
Cestou fotíme sebe i panoramata a překračujeme různě velká sněhová pole.
Sto metrů před cílem se schováme do závětří, sníme si svačinu od Peťulky a kocháme se majestátní mohutností hor. Na jedné straně trávou porostlé kopce, na straně druhé kamení, sníh a pokračující lyžařská sezóna.
Pár metrů před naším cílem se přiženou mraky a s nimi déšť, který se po pár vteřinách změní v krupičky ledu. V půl druhé jsme se vyvrcholili na vrchol.
Měříme si saturaci (nasycenost kyslíku v krvi) a mě se zobrazuje hodnota 83 %. To zase ten řídký, horský vzduch. Dát to doma v nemocnici, už houká alarm.
Jsme 3.094 metrů nad mořskou hladinou, Filda pokořil svůj výškový rekord. Kdybych ho vzal na ramena, hůlkou by mohl atakovat hranici 3.100 metrů 😊
Takhle vypadá Stelvio svrchu a trefili jsme ho i s duhou.
Silný vítr přelévá oblaka přes okolní vrcholy. Chvíli je jasno, chvíli sněží, chvíli padají ledové krupičky. Trochu jako aprílové počasí, a to on je zatím začátek července. No jo, Alpy…
Cestou dolů se bavíme o kyslíku, řídkém vzduchu a vyšších nadmořských výškách. Zpětně mi dochází, jaký je to výkon pro všechny cyklisty, kteří se sem vydrápali. Jeden Čech mi prozradil, že to jel pět hodin.
A neviděli jsme tu ani jedno elektrokolo.
Zpátky vysadím Filipa v autě, chce si odpočinout. Já si ještě projdu okolí, něco nafotím, obstarám nějaké samolepky a mě a mému malému parťákovi koupím luxusní bratwurst (Niky už měla s mámou) *. Sníme si to v autě a je to velká dobrota.
Když jsme tady, vzpomněl jsem si i na Alfu Romeo Stelvio. Ta se mi moc líbí, má krásný design.
Odjíždíme v půl čtvrté a průsmyk se s námi loučí velkým slejvákem. Nad naším kopcem jsou těžké, černé mraky.
Kvůli brzdám sjíždíme serpentýnami na Bormio pomaloučku, na dvojku a průběžně dobržďuji. Péťa se opět bojí, tak jí uklidňuji a chytám za ruku. Ale to je pro ni prý ještě horší, prý mám radši řídit oběma rukama.
Brzdy dost smrdí a Péťa tomu říká sváření. Nechci jí opravovat tavením a radši jen přikyvuji.
Občas zastavím a nechám brzdy schladit.
Na jednom plácku se bavíme se strážci národního parku o dovolených, a navíc nám ukazují kamzíky.
Po sjezdu do údolí je za Bormiem osmikilometrový tunel. Je v něm povolená sedmdesátka, zákaz předjíždění a plná čára. My jedeme osmdesát a všichni nás předjíždějí. Podle toho jde poznat, že jsme v Itálii.
V Sondalo malý nákup, dochází nám pečivo.
Přejedeme 200 metrů na nedaleké parkoviště a v šest hodin lehká večeře.
Venku velká bouřka, hromy, blesky, dešťová průtrž a silný vítr. Před cestou jsem přetěsňoval střešní okna a asi se mi to povedlo. Nikde nám nic neteče.
Po jídle rozestlat, večerní hygiena, film v notebooku, zuby a v půl jedenácté do hajan.
68 km
*Já si dala pouze žemli, klobásu bez masa neměli 😊